Stydlivý hrad

Je to zpráva již notně stará, nicméně stále notně aktuální. Alespoň to si řekl autor těchto řádků, když se včera nad ránem vracel do Prahy a díval se z okna autobusu na Pražský hrad. Respektive směrem, kde obvykle hrad bývá, neboť v noci na něj není vidět, jen trochu tmavší skvrna vypínající se proti noční obloze dává tušit, že tam někde asi Hradčany budou, někde mezi svítící petřínskou rozhlednou a rovněž osvětlenou Kramářovou vilou.

Při příjezdu do Prahy z dálek je to jiný pocit, než když se na temný hrad člověk dívá třeba z noční tramvaje, když se někde – jak se říká – zapomene. Je to pocit jakéhosi zklamání. Přijíždějící poutník tak nějak počítá s tím, že ho přivítá největší dominanta jeho města, že mu takříkajíc otevře svou náruč, poplácá ho po zádech a řekne mu, tak vítej doma, nebo něco podobného, co se tak při návratu ztracených synů říká. Jenže hrad momentálně nic neotvírá, dělá, že tam vůbec není, což je stejné, jako by se k člověku stavěl zády.

Autora těchto řádků zážitek přiměl k tomu podívat se, jak to vlastně s osvětlením Pražského hradu je. A s překvapením zjistil, že už si na jeho temnotu dost zvykl, protože už jsou to skoro dva roky, kdy ho po půlnoci zhasínají. Z finančních důvodů, pochopitelně. Prý se tak ušetří za rok nějakých 130 tisíc korun, což by mohlo někdy na hrad vrátit patnáctimilionovou investici, kterou před lety vložil právě do osvětlení. Jsou to ale paradoxy, že, řekl by nejspíš jeho někdejší obyvatel, který měl narozdíl od toho stávajícího světlo mnohem raději, než nějaké to šetření.

Stejně je to škoda. Momentálně není moc důvodů, proč se na hrad zajít podívat, pokud se tedy člověk nechce jen kochat jeho architekturou. Výstavy se tu oproti dřívějším letům dělají mnohem méně zajímavější a taky jich je tu míň, o koncertech to platí jakbysmet, vůbec celá ta kulturní politika hradní správy jde od desíti k pěti. Hrad se prostě k lidem nechová zrovna vstřícně. Možná tedy, že se jen stydí a nechce být vidět. Alespoň v noci.