Kozí příběh se zatuchlým odérem

Řekněme si to jasně: 3D animované filmy pro děti jsou dost často velké zlo. Bývají otravně výchovné, mají chabý děj, kde nějaká ne moc silná zápletka (spojená většinou s cestováním) umožňuje nastřádat mnoho nesouvisejících gagů, vtípků a odkazů. Jen vzpomeňte na série jako Doba ledová, Auta, Madagaskar nebo Shrek (seřazené od nejhorší k relativně nejlepší).

Jistě, každý díl jakékoli této série pořád představuje svého druhu zázrak techniky, špičkového řemesla a občas dokonce i inspirované představivosti v krátkých anarchistických záblescích. Ano, většina dětí tyto filmy miluje. (Jenomže děti do neurčitého věku milují bez rozdílu téměř všechno, co je označeno jako „pro děti“, takže to není relevantní kritérium.)

Ale když se pokusíte podívat se na jednotlivé scénáře oněch hollywoodských trháků trochu z odstupu, nebo je zkusíte porovnat se svobodněji dělanými evropskými nebo asijskými snímky, většinou zjistíte, že se z těch sériových výrobků vytratila schopnost vyprávět, že zmizelo jasné rozlišení dobra a zla („dobro“ je zastupováno většinou pitomci a zlo mnohdy buď neexistuje, chybí mu motiv nebo není moc potrestáno). 3D animáky většinou končí jako splácaniny estrádní (nikoli filmové-dějové) komiky, nápodoby až vykrádaček hraných akčních filmů a zbytečných a často neupřímných ponaučení o tom, co je v životě správné.

Český animovaný film Kozí příběh, který měl premiéru v roce 2008, všechny tyto nešvary znásoboval a navíc vypadal technicky zaostale. Postrádal i zcela základní parametry, aby se vůbec mohlo začít vyprávět. Neměl ujasněný žánr (nebyly to ani staré pověsti pražské, ani jejich parodie) a cílové publikum (spousta sexuálních narážek byla naprosto nevhodná pro děti, pro dospělé to naopak bylo příliš triviální) ani promyšlený svět, v němž se měl odehrávat děj.

U postav se hledělo jen na počet chlupů, vlasů a ohybatelných kloubů. Hlavními aktéry byly buď hrubě naskicované karikatury, jež neměly žádnou vnitřní soudržnost, nebo to byly nevyhraněné mátohy, jež nedovedly vyvolat identifikaci ani sympatii. Bavíme se samozřejmě pořád jen o divácích, kterým nestačí ke štěstí, že koza mluví, pije pivo a vilně loupá očkem po lidských mužích…

Kozí příběh naplňoval nejhorší možné představy o tom, jak by vypadala kultura, kdyby ji dělali barbaři bez rozhledu, talentu a smyslu pro humor a pouze napodobovali něco, co už před nimi dávno udělali lépe jiní. Řekněme, že kulturní obzor lidí, co jsou zodpovědní za Kozí příběh, tvořily knihy Terryho Pratchetta (pochopitelně jen coby nedostižný vzor „komické fantasy“) a nějaké rané české počítačové 2D adventury, plné trapných pubertálních průpovídek. Aspoň nějak tak si to můžeme představovat a brát to jako částečné alibi…

Kozí příběh drží pomyslný rekord v tom, že v něm jakožto (alespoň částečně zamýšlené) komedii nezazní jediný vtip! Buď je tu primitivní fyzický gag (kostlivec si nalije pivo do lebky a ono mu hrudním košem vyteče na zem), nebo pouhá průpovídka vymačkaná z povinnosti, aby řeč nestála (zhrzená koza loupne okem po čertovi v hospodě a říká: „Ještě, že je tu ten rohatej fešák!“). Spousta scén existuje jen proto, aby se demonstrovaly schopnosti grafických programů a na ty se potom také okatě a dutě upozorňuje. „Podívej, kozo, to je ale dílo!“ zazní otravně několikrát.

Ona rozháranost, nespojitost, útržkovitost, těkavost a celková nedodělanost Kozího příběhu je neblahým syndromem oněch zdánlivě úžasných možností, které nám dávají počítače při tvorbě. Neustálé předělávání, vylepšování detailů, a vůbec ulpívání na detailních pitomůstkách, možnost zvětšovat dějový i vizuální záběr, přidávat další a další objekty či míchat a prolínat mezi sebou téměř libovolné kusy dat, ústí nakonec nikoli ve vysoustružený klenot, ale chaos, který u diváků budí dojem, že autoři každých pět minut zapomněli, o čem byl film předtím a restartovali počítače i celý projekt.

Od počátku by hlavním a nevyřešeným problémem chabě napsaný scénář, jenž původně počítal jen s pásmem atmosférických povídek na motivy pražských legend a pověstí. Externí dramaturgická rada, ať film provazuje a táhne jedna dějová linka, však vedla k tomu, že se vyprávění nijak neupevnilo. Namísto toho se do starých příběhů vetřel cizorodý, zpochybňující, ale především zpovrchňující infantilní pohled – jakési troškovské jančení, křepčení a pitvoření vydávající se za zábavu.

Kozí příběh nenaplňoval ani jeden z nejběžnějších modelů celovečerního animovaného filmu pro celou rodinu -  1) disneyovský muzikál, 2) shrekovskou parodie Disneyho a hollywoodských žánrů a 3) pixarovskou pocta žánrům. Vlastní zvolená „česká cesta“ je přitom spíše důsledkem totální nekoncepčnosti než tvůrčí vize. Tradici českého animovaného filmu, který se nelíbí dětem, ale líbí dospělým (Trnka, Týrlová a spol.), se zde podařilo „povýšit“ a „vylepšit“ na film, který se nelíbí ani dospělým a navíc mu chybí i jakákoli poezie, neboť tu – jak si žádá nejpřízemnější mainstreamová strategie – nahradila estrádní fraškovitost, nevkus, komunální satira, oslavování zlatých českých ručiček a obludný šovinismus a sexismus.

Kdyby nic jiného, založit film pro děti na tom, že koza vyžaduje sexuální vztah po svém majiteli, a jediné dvě ženské postavy jsou „holka pro všechno a pro všechny“ a prostitutka, která zřejmě hodlá provozovat pohlavní styk s kozou, znamená buď nemít soudnost a myslet si, že toto děti můžou bez problémů konzumovat, anebo to znamená nemít soudnost jiného typu a myslet si, že točím další South Park.

Výše uvedené argumenty jsem psal před lety do časopisu Cinepur. Nezaznělo tam tehdy ještě to, že celý snímek je z výtvarné stránky neuvěřitelně odporný, vyloženě „nakreslený“ paznehtem. Ano, středověk lze jistě konvenčně zobrazovat jako špinavou dobu temna a násilí (i když to není moc pravda), ale když se podíváme, jak Staré pověsti pražské ilustroval Cyril Bouda a srovnáme to s „výtvarnem“ Kozího příběhu, není moc o čem mluvit.

A teď přijde katastrofická zpráva: na snímek se kvůli nedostatku konkurence docela dost chodilo a hlavní tvůrce Jan Tománek se rozhodl, že má cenu dělat „dvojku“. Po čtyřech letech ji dokončil a lze k ní říct jen zhruba to, že si od té doby jeho tým pořídil pár lepších grafických prográmků. Kozí příběh 2 se tedy skutečně pyšní 3D formátem, záběry jsou pohyblivější, víc se pracuje s perspektivou a deformacemi tvarů (už tu nejsou pouze nájezdy ve velkém celku, ale virtuální kamera třeba objíždí kulatý kopec), dokonce se tu vyskytují i nějaké akční scény. Co zůstává: totální nesmyslnost scénáře a nevyužitost postav.

Protože je Kozí příběh se sýrem (jak zní oficiální název) tak špatný, zaslouží si za trest, aby se rozebral jeho „děj“ kompletně. Zaprvé nejsme najednou ve středověku (v době výstavby Karlova mostu a Staroměstského orloje), ale jakémsi neurčeném (asi o několik století pokročilejším) pohádkovém čase v neurčené zemi. Zde „vládne“ král, jenž všechny peníze utrácí za sýry, které mu předkládá královský sýrař Kobyl. Z království se přitom neustále ztrácejí sýraři-soukromníci. Prý je odnáší Lucifer. Jednoho dne tak „Lucifer“ odnese i Kubu a Mácu (hlavní hrdiny prvního filmu) a jejich děti Honzík a Zuzanka je spolu s mluvící kozou (dodavatelkou mléka na sýry) začnou hledat. Pomáhat jim v tom mají Dlouhý, Široký a Bystrozraký, kteří je mají dovést do čertova mlýna.

Pointa spočívá v tom, že Lucifer je Kobyl, který unáší sýraře, aby pro něj vyráběli sýry, které pak předražené prodává králi a postupně jej připravuje o majetek a nakonec chce i jeho korunu. Scénář je tak dementní (jiné slovo nelze použít; nebo dobře lze: slaboduchý), že nikdo neřeší, proč by měl Kobyl unášet další a další sýraře, když králova spotřeba sýra je konstantní, ani to, jak přesně Kobyl drží sýraře v zajetí, protože je zjevně nikdo nehlídá. Do sýrárny na hradě je normálně běžný vstup, není nikde tajně ukryta. Král přitom má zcela výjimečný čich a dokáže na kilometry vystopovat sýr daleko od hradu, ale není schopen ucítit, že se sýry vyrábějí přímo u něj na hradě za nezamčenými dveřmi. Kuba a Máca také zcela bez obav dělají sýry v království, kde se neustále ztrácejí sýraři, ale oni si tu klidně postaví domek a několik let vychovávají děti. Postavy se zkrátka všechny do jedné chovají jako troglodyti a nejde mezi nimi rozlišit, komu by se mělo fandit.

Dobře, ale zaslouží si animovaný film pro děti takový rozbor, respektive „rýpání do detailů“? Nejde snad jen o to, aby vše bylo barevné a roztomilé? Copak nestačí, aby se děti smály tomu, že někdo je tlustý, spadne ze žebříku nebo krkne? Problém je, že tohle nejsou detaily, ale základ, a že i pohádky či jakékoli příběhy pro děti mají mít aspoň nějakou logiku a že nás vlastně učí chápat jednoduchá dějová schémata. Když je ale vše od počátku rozpadlé a nesoudržné, tak později přestáváme klást nároky na jakékoli jiné filmy, ale třeba i texty a myšlenky. Nechci ale končit jen u moralizování nad tím, jak „technicky zaměření kluci nemají talent ani ochotu vyprávět a kazí tím následující generace“.

Jako divákovi, který technikou a řemeslem nepohrdá a považuje je za důležitou věc při výrobě filmů (a ani ho neuráží slovo „výroba“) mi na Kozím příběhu nakonec nejvíc vadí to, že oni „kluci od počítačů“ nezvládají ani svoje domnělou doménu – totiž schopnost stvořit prostředí, které dává prostorově smysl, a vytvořit návaznost akce. I dějově sebeprimitivnější groteska s Tomem a Jerrym, kde jde jen o fyzickou likvidaci, má vždycky detailně vymyšlené, jak ona likvidace probíhá. A když někdo shodí tohle a to zas shodí něco jiného a na konci kocoura praští žehlička do hlavy, musí být vše vymyšlené tak, že by se to s trochou štěstí mohlo stát i v reálu a hlavně musí být vidět, co působí na co. Komika spočívá v pedantském a krutém předvedení mechaniky, neúprosné kauzality, kterou často umíme odhadnout dopředu, a proto se smějeme nevyhnutelné bolesti postižených.

Finále Kozího příběhu se sýrem ale v tomto představuje vrchol diletantství. Malá Zuzanka totiž uváže Kobylovi na palec provaz, jehož druhý konec je zavázán u balonu napuštěného smradem ze syrečků. Když balon začne stoupat, Kobyla provaz protáhne přes celý hrad, omlátí ho o stěny, protáhne ho i skrz několik dveří, mučírnou, místností plnou kaktusů a za závěr věží, kterou svým tělem komplet zbourá. V rámci pravidel grotesky nevadí, že balon napuštěný smradem ze syrečků stoupá s takovou silou, a že Kobylovo tělo není nárazy do kamenů a dřeva polámané a vůbec, že projde skrz tvrdé materiály. Ale i v grotesce musí být zřejmé, jak je například lano provlečené skrz různé dveře. V celé sekvenci, v níž je dokonce uplatněná i subjektivní perspektiva ale lano v zásadních okamžicích ani není vidět a vůbec není jasné, jak je dlouhé, protože ve chvíli, kdy balón vynese, působí mnohem kratší, než jak by muselo vypadat, kdyby bylo provlečené přes celou budovu.

Opět zdá se vám tato litanie příliš dlouhá? Ale jak jinak, než detailním upozorňováním na nesmysly dokázat, že někteří lidé prostě nemají ani špetku talentu na tvorbu filmů nebo dokonce ani jednotlivých scén? Proč naprosto nevtipní, nedůvtipní a nezajímaví lidé něco chtějí prezentovat veřejnosti? Protože nejspíš spoléhají na to, že dětem lze vnutit všechno, a když jim budeme kazit vkus a rozlišovací schopnosti odmala, tak si vychovají poslušně blbé konzumenty i do budoucna.

Pardon, takhle jsem vlastně končit nechtěl, že? Ale někdy si člověk nedovede pomoct.