Když transporty vydávali za cirkus

Poučení z civilizačního vývoje: když se jedete někomu podívat na chatičku, nakonec se v hospodě na místě shodnete, že bude jednodušší si nasdílet její fotky na FB. Stejně je tam málo místa a neteče tam voda. Tu chatičku má v Řevnicích spisovatel David Zábranský a podívat se na ni přijela jeho literární kolegyně Petra Hůlová. Potkal jsem je v sobotu při toulkách Berounskem. Hůlová se pak do Prahy vracela se svým partnerem, fotografem Lukášem Havlenou, se kterým pečuje nejen o bistro Zenit v Krymské, kde mají skvělou domácí sekanou. Ale taky o pět dětí, které ve vlaku „seděly samy v přeplněném kupé“. Od četby je vyrušovala komická dvojce trempů, jíž v letitém přátelství nebrání ani fakt, že jeden je zatvrzelý komunista, zatímco ten druhý skaut: „Dyť já sem se měl dobře, rekreaci mi dávali, eskalátory na Želivský jsem hlídal, o nic sem se nemusel starat.“ - „Tak se o sebe začni konečně starat, ty starej vole!“

Pěkně se o sebe v neděli postarali členové skupiny Handa Gote. A nejen o sebe, ale i o diváky premiérového představení Mutus Liber v divadle Alfred ve dvoře. Během hodinu trvajících experimentálních pokusů s využíváním elektrické i lidské energie – jež byly inspirovány stovky let starou alchymickou knihou - zároveň navařili bramborové špalíky na několikerý způsob. Což po skončení divadla, při němž herci raději nosí ochranné pomůcky, kvitoval nejen Pavel Klusák, který si šel dokonce přidat. Název skupiny je japonským výrazem pro pájku. Na ni při představení také došlo, ale při vaření – jak alespoň pevně věřím – nikoli.

V pondělí na nádraží Bubny Aleš Veselý odhalil svou sochu Brána nenávratna. No, odhalil není správné slovo, protože tuhle kolejnici trčící ze země do dvacetimetrové výšky by nešlo zakrýt obligátním prostěradlem, jež by se z ní pak obřadně strhávalo. Pan Veselý byl pohnutý, plastiku měl v hlavě pětačtyřicet let, než se ji mu podařilo dotáhnout k realizaci v rámci připravovaného Památníku Ticha, v nějž se má nádraží snad brzy proměnit A vlastně ještě déle. Z koncentráků se z jeho rodiny nevrátilo čtyřicet lidí, takže na připomenutí těch desítek tisíc Židů, které právě z Bubnů odvezly vlaky do nenávratna, myslel už od dětství. Mimochodem: když nacisti vypravili první transport z Holešovic, protektorátní noviny druhý den psaly, že byl do vlaku českými ajznboňáky nakládán cirkus Krone. Veselému z toho do smíchu nebylo, ale pousmál se aspoň nad dotazem, jestli se nebojí, že mu po těch pražcích teď polezou opilci. Konstrukce s tím prý počítá a snese jich celé kvarteto.

V úterý se po delší pauze opět hrálo představení s hladivým názvem Vstávej, svět hoří, musíme ho jít pochcat. Při debatách, zda existuje něco jako současný underground, by se nemělo zapomínat právě na tenhle divadelní spolek: říkají si Kartel, dříve hráli v Eliadově knihovně Na zábradlí, pak v Pilotu a teď na střídačku všude možně. Včetně holešovického Podniku. Hru Jana Kačeny podle knih Cormaca McCarthyho si nejvíc užíval režisér a herec v jedné osobě Michal Hába, který se v ní projel i na mém oblíbeném pařezu - čili Jawě o obsahu padesáti kubických centimetrů. Jak už je u Háby zvykem, při osahávání možností, jak hluboko až může zajít humor, aby bylo ještě poznat, že jde o humor, došlo i na odhalení jeho intimních kubických centimetrů. A stejně tak je u Háby zvykem, že v publiku nechyběla jeho maminka, překladatelka Dana. Tak sem si říkal: jaké to asi je, vidět svého syna tak často bez gatí, jako by byl pořád malý kluk?

Ze středeční četby: „Světla choděj po ulici/ za nima jde strážník/ jak jsou tak chodící/ přišli na trávník./ Na trávníku je tráva/ a na nebi jsou voblaky/ tráva je k jídlu zdravá/ a strážníci taky.“ (Egon Bondy: Básnické spisy I, Argo, 2014)

Pěkný trávník máme ve Vršovicích. Říká se mu ProLuka a o jeho pravidelnou výtvarnou náplň – než se tu bohužel nejspíš v budoucnu postaví nějaký obchoďák - se stará Denisa Václavová se sdružením START Vršovice. Ve čtvrtek tu měl vernisáž sochař Adam Kovalčík, který na svažitém plácku postavil Branky. Takže se mezi nimi dá hrát fotbal. Což jsme si na místě hned vyzkoušeli. Kupodivu bez známého fotbalisty a zapřisáhlého bohemáka Krištofa Kintery, který šel raději hned po zahájení vernisáže hrát hokej. Úvodní proslov měl PhDr. Jan Křiček CSc., který na Akademii výtvarných umění vyučuje tělocvik. Je to prý jediný pedagog, který tam přežil jak převrat, tak Milana Knížáka. Až zpětně jsem se dozvěděl, že je to specialista na pohybové a sportovní hry zdravotně postižených. Každopádně pískal - jak se říká - „rovinu“, čili jsme v nastavení vyhráli. A pak že neexistuje spravedlnost…