Hlavně když nám chutná

Když jsem před sedmi lety dělala rešerši pro velký článek o stavu televizního vaření, panovala v oboru vzrušující doba. Gordon Ramsay sbíral americkou slávu v pekelné Hell's Kitchen, Anthony Bourdain jezdil po světě a ochutnával syrové maso, Jamie Oliver rozjížděl pokus o revoluci ve školním stravování a Nigella Lawsonová v každém záběru definovala termín “food porno” na století dopředu.

Foodies neboli gastronomických fajnšmekrů u nás ještě tolik nebylo, jejich móda teprve začínala. Osvětu obstarával bloger Cuketka, na obrazovce se celkem nic vzrušujícího nedělo. Bylo to před Babicou i Pohlreichem, proto jsme ještě nevěděli, kde přibližně má česká televizní kuchařina svoje dno a strop. Základní otázka tehdy zněla, jestli se u nás vůbec někdy v televizi objeví pořádný šéfkuchař.

Sedm let je dnes v televizním čase poměrně dlouhá doba, takže je co říct, že tehdejší zahraniční kuchařské celebrity zůstaly celebritami. A co se změnilo v naší televizi? Jednoduše řečeno, věci se zdají být zpátky v normálu. Po aférce s profesionály se aktuálně znovu vracíme k hercům, muzikantům, moderátorům a jiným kulinárním amatérům.

Kuchař proti kuchaři

Jídlo je vděčný námět televizních pořadů, protože je zdánlivě apolitické a snadné. Se schopností ocenit dobré jídlo je to trochu jako se smyslem pro humor. Všichni si myslíme, že je máme, a jsme rádi, když nám někdo dá příležitost to projevit; když se můžeme stát soudci. Pořady o jídle nám umožňují zapomenout na to, že světu v jeho komplexnosti vlastně moc nerozumíme, přinášejí rychlé uspokojení a viditelný finální produkt.

Televizní vaření se dlouho omezovalo hlavně na demonstraci receptů, protože se předpokládalo, že lidé budou vařit buď přímo s televizí v kuchyni, nebo později podle získaných instrukcí. Jenomže takových diváků je teď pravděpodobně menšina. Obliba kuchařských pořadů souvisí naopak s tím, že doma tolik vařit nemusíme, případně si vystačíme s několika jednoduchými a ověřenými postupy.

Tam, kde jídlo přestalo být jen nezbytností, se z něj stává pasivní hobby. Samozřejmě se přidává i móda gurmetů - sledujeme v televizi profíky, abychom pak v restauraci mohli přežvykovat kolínka a mudrovat, jestli jsou al dente.

Přesun od kuchařských one man show k soutěžím byl tedy logický. Soutěže spojují pocit, že se něco učíme, s dramatickým zážitkem; dovolují fandit a nenávidět. Pořady typu týmové Hell's Kitchen nebo MasterChef už se dnes nicméně trochu vyčerpávají, a proto televize vymýšlí změny.

Nigella Lawsonová se například od loňska potkává s Anthonym Bourdainem v programu The Taste (Chuť) americké stanice ABC, který je založený na stejném principu jako pěvecký The Voice (u nás Hlas Česko Slovenska): Aspirující kuchaři připraví anonymně jedno perfektní sousto a celkem čtyři porotci si podle něj vybírají, koho by chtěli “do týmu”.

https://www.youtube.com/watch?v=gSkuo8SfKE4

Gordon Ramsay zůstal věrný televizi Fox, kde pomáhá aktualizovat soutěže ve vaření trochu jiným způsobem - přes děti. V pořadu MasterChef Junior soutěží malí kuchaři od osmi do třinácti let a jsou až neuvěřitelně šikovní. Během sledování možná leckoho napadne, jestli jeho dítě náhodou nemá vývojovou poruchu, když v devíti letech nezvládne udělat bešamel, ale skutečnost je tu samozřejmě silně tepelně upravená. Ramsay se netají tím, že tyhle předem nazkoušené reality show dělá proto, aby získal prostředky k financování svých restaurací.

Pro ten pocit

Svoji juniorskou verzi má mimochodem i další, tentokrát evropský titul. Ramsayho domovská Británie je posledních pár let zamilovaná do úplně jiného proletářského synka ze severu, a tenhle se vyzná v dortech. Paul Hollywood (ano, vážně se tak jmenuje) je pekařský mistr a patří ke zhruba stovce důvodů, proč na britských ostrovech momentálně nenajdete milovanější pořad o jídle než The Great British Bake Off.

Po vlažném začátku v roce 2010 se postupně z této soutěže na BBC stala celonárodní obsese, která příležitostně vyvrcholí povstáním na Twitteru. Základní princip je prostý: dvanáct amatérských cukrářů každý víkend upeče tři dezerty a dva sudí pokaždé někoho vyloučí, až zbude ten nejlepší. Skutečné kouzlo Bake Off ovšem spočívá v tom, že se tady povedlo prakticky všechno.

Paulovým sparing partnerem je například kuchařská veteránka Mary Berryová a dohromady spolu tvoří unikátní duo porotců symbolizující obě hlavní tváře Británie, tu dělnicky drsnou i tu noblesně staromilskou. A ještě spolu flirtují. Kdyby jemu nebylo osmačtyřicet a jí téměř osmdesát, jejich vzájemné popichování by mohlo vyznívat trapně - ovšem takhle jsou prostě jenom k sežrání.

https://www.youtube.com/watch?v=vfiuEH_vvTI

Diváci je milují, stejně jako milují dvojsmyslné vtipy moderátorek Mel a Sue, cateringový zahradní stan, který slouží za kolbiště, skvěle vybrané soutěžící, božské detaily otáčejících se dezertů a všechno, co kdy chtěli vědět o koláčích, ale netušili, že se mají zeptat. BBC úspěšně vyrobila esenci “feel-good” televize, pořad, který vám spraví náladu, i když nechcete. Únik je dokonalý.

Na značky!

U nás se téměř nic z těchto trendů momentálně neodráží. Kuchařské soutěže se tu sotva ohřály, jsou náročné na vybavení i organizaci, je třeba shánět ochotné profesionály, složitě prosívat kandidáty a s pečením by byla situace pravděpodobně ještě komplikovanější. Aktuální televizní sezóna nabízí v několika variacích hlavně známou klasiku: jednoho člověka v jedné kuchyni.

Nejprve tu máme dva nováčky, Domácí kuchařku s hudebnicí a autorkou Karolínou Kamberskou a U Haliny v kuchyni. Nemohu samozřejmě dokázat, že to byl původní záměr, každopádně pořady Kamberské i Pawlowské vypadají především jako nosiče pro reklamu na supermarkety, která těžkopádně zasahuje do zbytku.

Vaření je v nich docela nezáživné, aktérky jako by občas nevěděly, co vlastně povídat, hotové jídlo se tak tak dočká letmého detailu. Sem pro kulinární porno nechoďte, dostanete spíš product placement. Oba pořady si navíc jsou tolik podobné, že si jeden těžko zapamatuje, který běží na kterém kanálu (Halina vaří na Nově a Karolína na Primě). Nemastné neslané výstižně glosuje Halina průpovídkou “Všechno je putna, jen když nám chutná”.

Jiným případem je novácký Láďa Hruška, který je brandem sám o sobě, a jako takový byl vymyšlen geniálně. Netváří se moc bystře, neumí vařit a na kameru mluví známou dikcí mizerných reportérů. Nejsme konfrontováni s ničím novým, všechno už známe: kečup, pudink z prášku, i to nesmyslné “no a” na začátku každé druhé věty.

Láďa neklade nároky, naopak svou jednoduchostí lichotí. Ať vzbudí jakýkoli pocit, méněcennost to pravděpodobně nebude - v tom je podstata PR klišé “rozdělil národ na dva tábory”. Část publika ho vnímá jako tak nízkou hodnotu, že je pro ni neakceptovatelný, jiná velká část je naopak ráda, že nad někým cítí převahu.

https://www.youtube.com/watch?v=UMPfMFVBslk

Hruškovi v tom pomáhá i jeho druhá zbraň, mantra “levně a chutně”. Všimněme si, že výraz “chutně” se prakticky nepoužívá v jiném kontextu, než když se někdo snaží vnutit nechutný recept - proto povinné spojení se slovem “levně”. Je to vyprázdněný slib, který by měl fungovat jako varování. Na Láďovu cílovou skupinu ovšem působí jako něco známého a bezpečného. Všichni se přece chceme dobře najíst a moc neutratit. Jenomže “levně a chutně” ve skutečnosti znamená jenom levně, a to ještě s velkým ale, protože zdravotní pojišťovna koneckonců nehradí všechno.

Vaření “odpadu z odpadu” samozřejmě není vynález Novy. Například v Americe si na něm postavil kariéru Guy Fieri a natupírovaná jižanská babička Paula Deenová zase s oblibou vyrábí chuťovky typu “hrouda sádla obalená v cukru”. Hruška dodává jen maximální lacinost  od surovin po moderátora. Nova vlastně na obrazovku propašovala amatérskou webovou sérii a prodává ji lidem, momentálně v sestřizích po třech.

Šéfové v akci

Veřejnoprávní Kluci v akci na rozdíl od Hrušky už vaří v televizi dlouho, ale sdílejí podobný druh osobního šarmu. Jen s vařením jsou na tom samozřejmě líp než Láďa. ČT se jich pořád drží, i když působí spíš jako odškrtnutá položka než kvalitní značka - “kuchařský pořad, ano, to bychom měli”.

https://www.youtube.com/watch?v=ZRnzEyU6il8

Když nepočítáme Itala Ridiho, který právě žádnou show nemá, jediným záživným českým televizním kuchařem dlouhodobě zůstává Zdeněk Pohlreich. Na jeho příkladu také konečně vidíme, jaké to je, když v televizi dojde k vývoji. Pohlreich nikdy nebyl přirozený moderátorský talent. Jeho vulgárnost z něj dělala zábavný objekt ke sledování, přinesla mu pověst obávaného šéfa, a přitom maskovala fakt, že se konfliktům spíš vyhýbal a před kamerou moc nevěděl, co se sebou.

Na současném pořadu Teď vaří šéf! je však vidět aspoň malý posun, šéfkuchař si na kameru o něco víc zvykl a Prima už se nejspíš naučila, že ho nemá trápit živými přenosy a publikem. Hlavní Pohlreichovou výhodou v našem prostředí vždycky bude hlavně erudice, přinejmenším dokud se nezačne vyjadřovat ke společenskopolitckým otázkám. Sledovat jeho pořad po těch předchozích je nádech čistého vzduchu.

Potíž vězí v tom, že Prima se snaží Pohlreicha recyklovat, jak to jen jde, a pravděpodobně už dávno narazila na jeho limity. O schopné kuchaře s performerským nadáním je tu vleklá nouze, proto se opakují stále stejné náhražkové typy jako herci a zpěváci nebo frajeři z lidu. Standardní denní kuchařské show už se nebojíme, ale prime time a jeho formáty jsou pro nás pořád moc ambiciózní.