Dejte si do nosu patosu, nabídl na závěr Londýn
Bylo zakončení olympiády hra nebo jen kýč?
Kdo zasednul k nedělnímu zakončení londýnské olympiády s tím, že uvidí druhý díl nadšeně přijatého slavnostního zahájení, musel asi dost často třeštit na obrazovku oči.
Úvodní ceremoniál v režii Dannyho Boylea byl trestí živé popkultury Made in Britain a dá se o něm říct mnohé – kromě toho, že by byl patetický a kýčovitý. I „velké“ věci a ušlechtilé myšlenky do něj zapadly zcela přirozeně.
Naopak umělecký šéf zakončení Kim Gavin (na kontě má mimo jiné koncert pro Dianu z roku 2007) jako by plynule navázal na televizní sestřih, který před přímým přenosem bez jediného slova či titulku ukázal ty nejvypjatější okamžiky uplynulých her. Za asistence nastoupených sportovců, ze kterých stále sálalo nadšení ze získaných medailí, se totiž na ploše odehrálo něco, co dost často připomínalo „kulturní vložku“ na opulentní party nebo muzikálovou show.
Ať už se zahajovací ceremoniál tvářil navážno či ironicky, byl vždy zhmotněním popkultury, která je zábavná, ale zároveň nepřestává reflektovat svět; je jeho součástí i spolutvůrcem. Minimálně ve srovnání s tím finále jakoby patřilo spíš pojetí popu coby útěku do vysněné krajiny extatických emocí.
S trochou škodolibosti se zdálo, že na stadionu chyběl už jen popový veterán Engelbert Humperdinck, nechtěný ostrovní mix Johnnyho Cashe a Pavla Lišky, kterého Britové s písní
letos vyslali na Eurovizi, aby ukázali, co si o této televizní estrádě myslí. A právě jeho jméno přivádí k základní otázce: nakolik bylo vše na olympijském stadionu myšleno vážně a nakolik šlo o nadsázku, vědomou práci s estetikou nablýskaného popu a balancováním na její hraně?
Pro dobro nás všech raděj předpokládejme, že nás v té pompě chtěli organizátoři trochu láskyplně a trochu škodolibě vykoupat. Ale někdy to bylo vážně těžké poznat.
Na pódiu ve tvaru britské vlajky a na automobilech, které okolo něj objížděly, se vystřídal sladký boy band One Direction z X-Factoru, jejich předchůdci Take That, slavné modelky i navrátivší se Spice Girls, které dštily dívčí sílu, co jim plastiky dovolily. Představila se řada slavných navrátilců, Ed Sheeran odehrál s akustickou kytarou a bubeníkem Floydů za zády slavnou Wish You Were Here jako uctivou gymnaziální poctu, Tinnie Tempah a Jessie J se v kabrioletech převedli spíš jako zhýčkané hvězdičky než umělci chválení britskou kritikou.
U těch, kdo pracují s teatralitou, měl člověk zdánlivě jasno. Dobrý výkon jako vždy podali rockoví cirkusáci Muse, Pet Shop Boys předvedli tradiční dekadentně vizuální hru s „hranatými“ kostýmy. George Michael byl aspoň uměřený a Liam Gallagher naservíroval Wonderwall jako znuděný dandy. Ale bezkonkurenčním a vskutku nerozklíčovatelným úletem bylo vystoupení Queen.
V době, kdy aktuální hudbě snad není nic tak vzdáleného jako navážno braná technická virtuozita, kytarista Brian May v dlouhém „metalovém“ plášti nejprve zahrál sólo z Brighton Rocku a poté společně se zmíněnou Jessie J předvedli slavnou We Will Rock You. Když May „škrtil kytaru“ blízko rozkroku, neváhala před něj zpěvačka ve flitrech zakleknout, zaklonit hlavu a napodobovat ho (což posléze zavdalo na internetu důvod k mnoha poznámkám).
Možná proto se po závěrečném ceremoniálu v Česku objevily poznámky, že „tohle bychom už tedy zvládli taky“. No určitě by se (bez urážky) neztratil Kabát, Briana Maye a Jessie J by mohl nahradit Petr Janda s dcerou, své by si jistě odzpívali Hapka s Horáčkem – na důkaz toho, že se neberou vážně, by si třeba mohli na pódiu spontánně vyměnit klobouky. Přesto by to pořád byl kýč trochu jiného druhu.
Samozřejmě je možné, že si ten lehce podvratný rozměr celého ceremoniálu vymýšlíme, nebo ho aspoň zveličujeme právě proto, abychom si udrželi iluze, že i prezentace středního proudu v britské popkultuře vysoko tyčí nad úrovní zdejší produkce. Hlavní vtip je však v tom, že o odpovědi na otázku, co to vlastně sledujeme, jsme mohli přemýšlet po celý koncert - tedy když jsme se zrovna vynořili z vln onoho slastného kýče. I u nás se při pohledu na pódia často nevěřícně ptáme, „jestli to myslí vážně“. Bohužel odpověď je vždy velmi rychlá a velmi jednoznačná.
Úvodní ceremoniál vyslal poselství, že s dobrou hudbou a sebevědomým přístupem lze být originální a současný i na akci rázu olympiády. Jestli je nějaké poučení ze závěrečné show, pak snad to, že „po dobrě odvedené práci“ si skrze hudbu a sport můžeme dopřát i patos a provinilé potěšení, ale vždycky je dobré si to uvědomovat. A že sportovcům celého světa se stejně nejlíp trsá na odrhovačky svého dětství.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
