Česko má zaděláno na novou cestovatelskou ikonu. Minulý měsíc se vrátila ze svého půl roku trvajícího výletu jistá Hana Ulrichová z Kladrub. Už základní parametry její pouti vypadají zajímavě. Cíl: španělské Santiago de Compostela. Dopravní prostředek: vlastní nohy: Rozpočet: přesně 120 eur. Ten skutečný náboj ale tahle cesta dostává až s bližší charakteristikou samotné cestovatelky: důchodkyně z domu s pečovatelskou službou s čerstvě oslavenými čtyřiašedesátými narozeninami.
Santiago de Compostela je tradiční cíl křesťanů, neb tam jsou pochovány ostatky svatého Jakuba. Spatřit právě tohle místo, které každoročně přitahuje tisíce poutníků, bylo pro Hanu Ulrichovou dlouholetým přáním. S důchodem lehce nad 4 000 korun se to ale až do letoška zdálo jako něco nepředstavitelného. Cesta, ubytování, jídlo, to vše by vydalo na desítky tisíc.
„Právě můj malý důchod byl ale prvním impulsem k rozhodnutí podniknout tuto cestu,“ vysvětlila novinářům z Tachovského deníku krátce před startem letos v dubnu.
„V době, kdy se vypočítával průměr, jsem byla dlouho nemocná, pak jsem přišla o práci a dlouho jsem žádnou nemohla sehnat. Proto mám tak malý důchod. Řekla jsem si tedy, že nemám co ztratit a pokusím se absolvovat tu cestu, abych se s tím duchovně vyrovnala.“
Se sto dvaceti těžce našetřenými eury v kapse, párem trekingových holí a baťůžkem na zádech se krátce poté pustila do svého plánu. Za téměř půl roku ušla bývalá učitelka z mateřské školy, skladnice, číšnice a matka čtyř dětí celkem dva tisíce čtyři sta kilometrů. Linii historické Svatojakubské cesty táhnoucí se přes Německo a Francii až na nejzápadnější cíp Španělska zdolávala paní Hana průměrným tempem šestnácti kilometrů za den.
Už samotný fyzický výkon si zaslouží hluboký obdiv, jak ale bylo řečeno, ve hře je tu i finanční rozměr. To, že oněch sto dvacet eur nebude stačit, bylo prý od začátku paní Haně jasné, spolehla se ale na vlastní vůli a pochopení okolí. „Amundsen by se bez pomoci cizích lidí také neobešel,“ komentuje vizi, kterou se prý od začátku řídila. A princip to byl evidentně funkční – pomoc od nově vytvořených přátel, kněží na farách i obyčejných „dobrých lidí“ se prý v průběhu cesty vyšplhala na nějakých padesát tisíc v podobě jídla či ubytování zdarma.
Pozoruhodný je přitom na celém úspěchu i fakt, že paní Hana neovládá žádný světový jazyk. „Včera je yesterday, dnes je heute, zítra maňána,“ vysvětluje dnes s úsměvem, co jí spolu s gestikulací v cizině stačilo k základní komunikaci. Po návratu do Čech se prý paní Hana cítí mladá a šťastná.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
