Vlajka EU na Hradě apod.

Pro Český rozhlas jsem napsal tento komentář:

Kromě prezidentské standarty a české vlajky bude nad Pražským hradem viset i vlajka Evropské unie. Prezident Miloš Zeman kolem toho zorganizuje slávu, podepíše dodatek Lisabonské smlouvy o vzniku záchranného valu a bude v Praze hostit předsedu Evropské komise Josého Manuela Barrosa.

To všechno jsou převážně symbolické, ale také převážně dobré zprávy. Jsme-li členy Evropské unie, neznamená to, že schvalujeme bezhlavě každý nápad, a neznamená to ani zastírání faktu, že evropský projekt se v současné době nachází v krizi či se dokonce otřásá v základech. Vlajka EU nad Pražským hradem není žádný výraz vděčnosti, ale symbolizuje mimo jiné to, že se hlásíme k zodpovědnosti a chceme se sebevědomě podílet na řešení problémů Evropy. 

A pokud v Česku převažuje „účetní“ (spíše než hodnotový) pohled na výhodnost členství v Unii, i ten by se neměl vlajce bránit. Proudí k nám miliardy eur a bylo by trapné si je brát a k symbolu EU se na nejvyšší úrovni nehlásit. 

Politici se mají chválit kdykoli, pokud provedou něco dobrého, a také Zemanovi je to třeba přiznat. A kdyby náhodou prezidentské volby vyhrál Karel Schwarzenberg, vlajky EU nad Hradem bychom se dočkali také. Jen je otázka, zda by k tomu jiný prezident nutně zval Barrosa. 

Zemanovi je také třeba přiznat, že některé věci dělá přesně tak, jak v předvolebních televizních debatách slíbil. Platí to pro brzké a předjednané návrhy na ústavní soudce a platí to i pro onu slavnost s Barrosem. 

A nakonec to platí i pro podpis eurovalu. Zde zavádí prezident především pořádek do českého ústavního systému, resp. tento pořádek stvrzuje. Pokud vláda schválí a parlament ratifikuje, prezident nemá s podpisem otálet. 

Naše nová hlava státu se hlásí k eurofederalismu a opět – soudě podle televizních předvolebních debat – lze usuzovat, že na rozdíl od mnohých chápe, že federalismus není centralismus a stojí na myšlence vnitřní konkurence. 

Na druhou stranu – teprve uvidíme, jaký bude mít Zemanovo evropanství obsah. Zeman si například konzistentně myslí, že Rusko se může za čas stát členem Evropské unie, což je něco, co si v Evropě myslí asi sám. Volba Vladimíra Remka jako velvyslance v Moskvě svědčí o tom, že vstřícnost vůči ruským zájmům v této zemi i v Evropě je pro něj minimálně stejně důležitá jako jeho evropanství, atlantická vazba či vstřícnost vůči Izraeli. 

A co je proevropského na tom, že chce Zeman vyslat na Slovensko, které se v Evropě chová velmi konstruktivně, tedy úplně jinak než Česká republika, Livii Klausovou, manželku vrchního českého eurofoba? 

O tzv. fiskálním kompaktu, k němuž se Česká republika jako jediná spolu s Velkou Británií nepřipojila, krátce po volbách Zeman řekl, že ho stačí přijmout až v době, kdy vstoupíme do eurozóny. Faktem ovšem je, že kdyby byl Zeman nucen čelit kvalifikovaným dotazům na tato klíčová témata ze strany médií, byl by sám nucen vše více a lépe vysvětlovat a tím si snad ujasnit i své názory. Snad se to časem stane. Ono sledovat překotný vývoj v eurozóně je dnes práce na plný úvazek a práce navíc je k tomu zaujmout kvalifikovaný názor. 

Možná důležitějším zdrojem možného konfliktu ovšem bude, že po deseti letech izolace na venkově se naše hlava státu střetne s Evropou kulturně a jeho deklarované evropanství pak poněkud ochladne. Na summitech EU nebude mít Zeman kde kouřit, posílat si pana generálního pro popelníček, panáky se také dolévat nebudou a Zemanovo poněkud obhroublé jednání vůči ženám by mohlo vést k přivolání policie, kdyby něco takového vůči hlavě státu bylo považováno za možné. 

Zeman je alergický na „vymoženosti“, které dnes představují evropský mainstream: témata jako práva a rovné zastoupení žen nebo ekologie jsou mu úplně cizí. Kdokoli by veřejně mluvil o „znásilňování“ jako Zeman v kampani, nemohl by dnes v evropské instituci dělat ani vrátného a jeho výroky na adresu novinářů by dnes nebyly přijatelné ani ve většině asijských zemí. 

Nakonec si ale řekněme, že nežijeme v prezidentském systému. Nejdůležitější koneckonců je, co bude dělat a říkat vláda. Jistou nadějí je, že třeba ODS už nestraší euroskeptický Hrad, ale klausovská nenávist vůči všemu unijnímu zapustila v této společnosti tak hluboké kořeny, že se dnes na tuto notu bojí hrát i jinak až příliš sebevědomá sociální demokracie. Takovému Polsku, které se dnes nebojí rýsovat sebevědomé pozitivní vize pro Evropu, se asi hned tak nepřiblížíme.

…

Jaroslav Spurný v tištěném Respektu píše, že je to sice smutné a že je mu to líto, ale radní obvinění v kauze Opencard by měli odstoupit. Prahu nemohou vést obvinění politici.

Nejjednodušší by v tom případě bylo, aby policie a státní zástupci nesmyslné obvinění stáhli. Navíc si myslím, že odstoupit by měli ministr vnitra, policejní prezident a dozorující státní zástupce.

Představa, že deset lidí, kteří chtěli napravit situaci a zachránit městu peníze, se zločinně spolčilo s nekalým úmyslem, je zcela scestná.

Obvinění z konspirace deseti lidí se nikdy neprokáže. Koneckonců neprokázalo se ani v případě obvinění celého představenstva Komerční banky v kauzách Barak Alon a Chvalovský. Akorát se deset lidí může těšit na to, že budou žít celých deset let ve velmi nepříjemné nejistotě. Ochota veřejných činitelů cokoli rozhodnout se dále sníží. A žádní slušní a odvážní lidé do politiky už v životě nevstoupí.

Považuji za nesmysl, aby média v tomto státě budovala důvěru v policii a státní zastupitelství. Ať si ji tyto instituce budují samy. Mám-li dát na misku vah, zda je pro mne důvěryhodnější primátor Svoboda, nebo Policie ČR, nebudu přemýšlet dlouho.

…

Otázka pro debatu s ekonomy na iHNed.cz vychází z mého včerejšího blogu o Kypru, případně z tohoto blogu z minulého týdne.

1. Jak je nebezpečné zavedení kapitálových restrikcí na Kypru? A jak dočasné podle vás bude?

2. Hrozí, že se obavy z očesání vkladů rozšíří do Řecka, Španělska či Itálie?