Týdeník The Economist přinesl v rubrice Economic focus zajímavý článek na téma tzv. defaultu (vyhlášení platební neschopnosti či neschopnosti dostát závazkům) některých jednotlivých zemí eurozóny.
Nejvíce se v poslední době mluví o Řecku. Copak bude následovat? Nechá se v tom Řecko samo vykoupat nebo mu někdo nakonec pomůže?
Autory článku napadla dobrá věc. Přirovnat situaci k záchrannému plánu pro město New York z roku 1975.
Federální pomoc pro New York, kterou prezident Gerald Ford nejprve odmítal, nakonec přišla, protože hrozilo, že bankrot města by mohl vyvolat i systémové potíže bank, ale nebylo to vykoupení ledajaké. Na mnohé věřitele se nedostalo, město muselo tvrdě propouštět, omezit veřejné služby, zmrazit platy, zastavit investiční projekty a zvýšit daně, aby federální půjčky mohly být vráceny.
Pomoc či vykoupení (bail out) může mít zkrátka velmi tvrdé podmínky. Pořád je to ale lepší než odchod z eurozóny a devalvace, což by zadluženou zemi přišlo nesmírně draho. The Economist tomu říká „hard bail out“ (tvrdá pomoc).
…
Ještě před necelým rokem se zdálo, že americká centrální banka (Fed) by ve světle zkušeností s finanční krizí mohla – podobně jako nedávno Česká národní banka – posílit, a že kromě nejmocnější měnové instituce světa by se mohla stát tzv. superregulátorem a sjednotit pod svou střechu další čtyři roztříštěné a rozdrobené americké regulátory. Nyní to vypadá, že by naopak o své pravomoci v oblasti bankovního dohledu mohl Fed spíše přijít. Více ve Financial Times.
Šéf Fedu Ben Bernanke je hodnocen spíše pozitivně za to, že pomohl odvrátit opakování Velké deprese, úloha Fedu v oblasti bankovní supervize před vypuknutím krize naopak hodnocena dobře není. Nicméně dobře z toho nevychází ani žádný další americký regulátor a už vůbec Komise pro cenné papíry (Security and Exchange commission). Otázka je, jestli se Amerika vůbec nějaké regulatorní reformy v oblasti institucí dočká. Tamější kongres totiž v posledních dvaceti letech neschválil vůbec žádnou reformu státních institucí, která by stála za řeč.
…
V témže listě mne zaujal článek na téma ekonomik Spojených arabských emirátů a ekonomik v Zálivu vůbec. Článek zdůrazňuje, že tamější ekonomiky jsou zdravé, pokouší se diverzifikovat ekonomiky, mají obrovské rezervy a jejich investiční plány většinou odpovídají cenám ropy okolo 40 dolarů za barel. Takže uvidíme.
…
Víme, že dnes se skoro všechno vyrábí v Číně či Asii. Kdo ale slyšel, že by se něco (v množství, které stojí za řeč) vyrábělo v Africe? Světová banka se to rozhodla změnit a spolu s čínskou vládou vyhlásila program industriálních zón, které by měly pomoci nastartovat v Africe růst podobný tomu, který vytáhl z bídy africké státy. Čína by mohla k těmto investicím použít svoje obrovské devizové rezervy a suverénní fondy.
Může se něco takového povést alespoň do určité míry? Je jisté, že to nepůjde bez potíží. Opozice přijde z Číny, protože tamější vnitrozemské regiony soustavně žádají centrální vládu o větší podíl na výrobní kapacitě. Bránit se budou i mnohé africké vlády, které budou tvrdit, že to je nová kolonizace.
Nápad s Čínou má ale svou logiku. Pokus o industrializaci Afriky se totiž nemůže opírat o soukromé investory z Ameriky či Evropy, pro jejichž rozhodnutí stojí vždy na prvních místech politická stabilita, bezpečnostní situace a řekněme kulturní návyky pracovní síly.
Státní investoři čínského autoritativního režimu si v tomto ohledu mohou dovolit nesrovnatelně větší riziko. A lze se též spolehnout na to, že čínský tisk nebude psát nic o tom, že někdo někoho někde vykořisťuje.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
