Mirek Topolánek oznámil novou mobilizaci proti levici, na obranu dvaceti let vývoje po listopadu 1989. Pokud mu na to voliči skočí, je pravděpodobné, že nešťastná polarizace české politické scény, která má nulovou efektivitu a nepřináší žádné výsledky bude dále pokračovat.
Přitom pokud česká společnost něco opravdu potřebuje, pak je to hledání konsensu a prosazení takových reforem, které mají šanci být schváleny a hlavně alespoň nějakou dobu udrženy (nikoli záhy zrušeny). Společnost potřebuje zdravou konkurenci věcných programů a idejí, nikoli silovou politiku a stupňující se iluzi boje dobra se zlem. Lze bohužel navíc doložit, že na portrétování druhé strany jako nepřijatelné, vydělávají obě velké politické strany. Praktické výsledky polarizace jsou ale z hlediska společnosti velmi chabé.
Jaké vlastně přinesl nulový dialog s opozicí (a naopak) výsledky? Většina reformních kroků vlády je nebo brzy bude zrušena (kromě zvýšení zvýhodněné sazby DPH), daňový systém nebyl o špetku zjednodušen, pilíř zahraniční a bezpečnostní politiky radar je v nedohlednu, osud Lisabonské smlouvy stále nejistý a to, že vláda padla uprostřed předsednictví, není jen vinou opozice a prezidenta Klause. Mohou za to (i když různou měrou) vždycky oba, „plus“ i „minus“, „samec“ i „samice“, „dobro“ i „zlo.“
Je pochopitelně těžké, odmyslet si Jiřího Paroubka (a především Davida Ratha), ale obecně platí, že sociální demokracie představuje dlouhodobý a legitimní proud české politiky, se kterým je třeba tvrdě soupeřit ideově a věcně (a hlavně také občas hledat průnik) a nikoli ho portrétovat jako nepřijatelné zlo.
K tomu ještě několik věcí.
1. Je absurdní vyhlašovat mobilizaci proti někomu, s kým právě dohodnu úřednickou vládu.
2. Je absurdní sestavit zrovna vládu z bývalých členů KSČ (v NERV je bývalých členů KSČ sedm z deseti) a zároveň „chránit dvacet let polistopadového vývoje.“
3. Když se omezují práva žurnalistů a zavádí tzv. náhubkový zákon, jednají obě velké strany ruku v ruce. Tady by se také dalo mluvit o obraně dvaceti let polistopadového vývoje, stejně jako v případech ovlivňování justice.
4. Silová politika jako boj dobra se zlem (předstírající zničení a likvidaci nepřítele) je sama symptomem komunistického myšlení, nikoli západní civilizace.
…
Ministr Miroslav Kalousek uvažuje o založení nové politické strany. Můžeme pominout, že jeho vztah ke KDU-ČSL je podobný jako Klausův k ODS (vlastně jí nepřeje dobrý osud). Stěžuje si, že ve straně převládají rovnostářské tendence. Proč by ale v KDU-ČSL nemohly normálně vedle sebe působit dva proudy, křesťansko-sociální a křesťansko-demokratický, proč je k tomu třeba pokoušet se stranu likvidovat?
Zajímavé také je, jak se Kalousek našel v představě, že právě on reprezentuje typ člověka, který má jako jeden z mála starost o výši státních dluhů a chce na tom dokonce založit hlavní ideu nové strany. Symptomatické pro českou politiku koneckonců je, že vše se odehrává především v rovině řečí. Tím, že Kalousek prosadil státní rozpočet založený na hospodářském růstu 4,8 procenta, de facto prosadil jeden z největších stimulačních balíků na světě. A za loňský rok došlo k nárůstu státního dluhu o 107 miliard korun.
…
Zelená poslankyně Kateřina Jacques si to všude, na internetu, v médiích i na chodníku, schytává za to, že neví, co je to biomasa. Protože se mi z duše příčí kolektivní štvanice na kohokoli, musím se poslankyně zastat. Samozřejmě, že neměla do zábavného pořadu chodit, zvlášť je-li známo, že se moderátor – když chce – s nikým moc nemazlí a zvlášť když ona sama nemá silné nervy. Samozřejmě, že má více rozumět záležitostem ze zeleného programu.
Na druhou stranu – odkud se bere představa, že strana zelených má sestávat pouze z nějakých inženýrů specializovaných na životní prostředí, dřevní hmotu, les, udržitelný rozvoj, změny klimatu? Už to, že stranu v českém prostředí vede člověk, který je sám renomovaný a vzdělaný ekolog (a nikoli nějaký bývalý radikál) je v evropském kontextu výjimečné. Politická strana má (a musí mít), ale i spoustu jiných názorů a starostí.
Nejvíce mi vadí, že Kateřina Jacques je označována za hloupou a nevzdělanou. Pravda je taková, že z hlediska úrovně českého parlamentu představuje poslankyně zkušenostní a vzdělanostní nadprůměr, ne-li samu špičku. To je prostě objektivní fakt. Žila delší dobu na Západě, měla za muže Francouze (to samo o sobě člověka otvírá světu, zkrátka svět není vnímán jen z českého rybníku). Jacques umí výborně německy a francouzsky (o něco hůř anglicky) a v Evropě studovala na třech univerzitách: kromě Karlovy university na Svobodné universitě v Berlíně a na Universitě humanitních věd ve Štrasburku.
Když se ale česká fašoidní mača, která sama neumí kváknout cizím jazykem (snad kromě ruštiny) rozhodnou pořádat na někoho hon (a radovat se z cizího neštěstí), je pak vymalováno.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
