Případ Drobil: Jaké rušičky? Jaké fondy?

Poněkud opomíjeným aspektem kauzy Drobil je samozřejmost, s jakou se přijímá, že na českých úřadech jsou zapnuté jakési rušičky. Existence rušiček byl přece ten důvod, proč se Libor Michálek vypravil za ministrem vnitra Johnem: jak nahrávat s rušičkami? Ty se patrně nacházejí ve všech místech, kde se o čemkoli jedná, a zapínají se úplně běžně. Ministr, náměstek či ředitel odboru zmáčkne knoflík a je to.

Obyčejný daňový poplatník patrně nestačí zírat. Člověk si tak možná dovede představit, že rušičky nahrávání může používat policie, tajná služba, státní zastupitelství. Lze si snad ještě představit, že rušičky může použít třeba Bankovní rada ČNB, když chce překvapit trhy rozhodnutím o změně sazeb nebo když chce uvalit nucenou správu na nějakou banku. Co kdyby někdo používal nějaké sofistikované zařízení z protější kavárny?

Ale takový Fond životního prostředí? Nebo jakékoli obyčejné ministerstvo? Copak se zde projednává něco, co má zásadní vliv na bezpečnost tohoto státu? Copak se zde může rodit něco, co může narušit finanční stabilitu celé země?

Přitom je nám zapotřebí pravého opaku rušiček. Všechna důležitá jednání se mají naopak nahrávat a archivovat a je třeba zajistit, aby po určitém čase byly dostupné. Úředníkům je pak třeba přísně zakázat pracovní schůzky a jednání mimo budovu úřadu.

V mnoha státech světa je tohle vcelku běžné: neexistují jen zákony o svobodném přístupu k informacím, ale rovněž tzv. sunshine laws, tedy normy, které umožňují právě přístup veřejnosti k nahrávkám.

Je tedy třeba se ptát, jaké normy umožňují používání rušiček v českých vládních úřadech: kdo jejich provoz obstarává a reguluje. A v neposlední řadě jde též o to, kolik vlastně tyto rušičky stojí, kdo je platí a kdo o jejich používání a nákupu rozhodl a čím ho zdůvodnil. Až bude zmapována situace, je třeba používání rušiček až na výjimky zakázat. Jinak nemůžeme tvrdit, že bereme boj s korupcí a finanční kriminalitou vážně.

Pokud Libor Michálek uvažuje o nástupu na Státní fond dopravní infrastruktury, měl by si ověřit, zda tam také náhodou nemají rušičky.

…

A věc druhá jsou samotné mimorozpočtové fondy jako Státní fond životního prostředí. Škodí? Mají být zrušeny? Podle mého soudu existovat mohou, ale musejí to být struktury naprosto transparentní. Markantní rozdíl mezi ministerstvem a fondem je ten, že zatímco účty státního rozpočtu obstarává centrální banka, fondy se samy mohou rozhodovat o tom, v jaké bance si otevřou účet.

Zde je tedy třeba zdůraznit, že rozhodování o výběru banky pro státní fond by mělo podléhat veřejné soutěži jako každá jiná veřejná zakázka. Státní fond by pak měl ve své výroční zprávě rozepsat, ve které bance má uloženo kolik prostředků a na základě čeho se rozhodl k výběru konkrétního finančního ústavu (byla to pouze úroková míra, nebo i jiné aspekty?).

Řeči o tom, že jde o bankovní tajemství, jsou nesmysl. Bankovní tajemství dodržuje banka, nikoli vkladatel. Svým příbuzným také mohu sdělit, do které banky jsem uložil své úspory.

Jen tak se vyvrátí spekulace, že především některé banky (v politických kuloárech se spekuluje hlavně o J&T) mají se státními fondy a podniky nadstandardní vztahy.

Pokud nebude vůle, aby fondy byly transparentní, pak je lepší, když nebudou existovat. Celní správa si v roce 1995 také uložila všechny prostředky do zkrachovalé Kreditní banky Plzeň. Stát tehdy logicky zareagoval tak, že celníky převelel do centrální banky. Takže: buď absolutní transparentnost, nebo konzervativní účty ČNB.