Zdá se to být ironie, ale je to spíše potvrzení sentimentu na trzích. V den kdy americká automobilka General Motors vstoupila do kapitoly 11 tamějšího konkursního zákona, tedy v den, kdy započal největší bankrot americké korporátní historie, rekordně posílily akcie. Již teď je zřejmé, že řízený bankrot povede k navýšení vládního podílu v automobilce na 60 procent, s podílem kanadské vlády půjde o 72 procent.
Doba je taková, že trhy vítají kapitálové vstupy vlád do podniků a doba je rovněž taková, že mnohem snažší je sehnat úvěr pro toho, kdo je kontrolován vládou.
Kdo chce psa bíti, hůl si vždycky najde. Proto je také snadné obviňovat Baracka Obamu z toho, že začal realizovat svůj sen o znárodňování a zestátnění americké ekonomiky a dokonce se najdou i ti, kteří tvrdí, že Obama chce vtisknout své dědictví v podobě jakéhosi „obamamobilu“ či lidového ekologického vozítka.
Pokud je pro někoho znárodnění cílem, bylo by pak logické, aby se takovým cílem chlubil a vepsal si znárodňovací ideologické slogany do standardy. Americký prezident ale nic takového nečiní a nic takové neřekl. Naopak – stěží si lze vlastně představit váhavějšího znárodňovatele.
Obama opakovaně řekl: nechceme vlastnit automobilky, nechceme ovládat automobilky, nechceme řídit automobilky. Včera pravil, že stát bude maximálně zdrženlivým vlastníkem: nebude prý rozhodovat ani o tom, která značka či výroba se zruší, ani jaká auta se budou vyrábět.
Stát se sice stane vlastníkem General Motors, ale to má svou logiku, je také největším věřitelem. Pokud někdo nutně potřebuje mít na nose ideologické brýle, pak lze konstatovat, že jde o pravicové řešení, protože s bývalými vlastníky se vůbec nikdo nemazlil. Ostatní věřitelé sice zatím přišli zu grunt, většina z nich je ale stejně nějakým způsobem napojena na stát, který jim v uplynulých měsících pomohl. Odbory získají téměř osmnáctiprocentní podíl ve firmě, museli se ale vzdát štědrých penzijních plánů, budoucnost jejich penzijních fondů je krajně nejistá. Naplánovány jsou tvrdé škrty.
Může zdrženlivé státní vlastnictví fungovat? Nebo ještě jinak: může vůbec existovat? Stát přece z povahy věci zdrženlivý být neumí. Nebo snad výjimečně ano? Záleží na tom, jak dlouho to bude trvat. Pokud dojde k rychlé restrukturalizaci podle připraveného scénáře a pokud stát svůj podíl včas prodá – pak ano.
Čas je ale rozhodující faktor. Pokud by stát zůstal ve firmě celé roky, politici si jí prostě rozeberou a začnou se prát o to, kde se bude propouštět a kde ne, kde se bude vyrábět a vyvíjet nové auto a kde ne. Sám bych odhadoval, že vládní podíl ve firmě se může ubránit nejbrutálnějším lobbysticko-politickým tlakům několik měsíců, maximálně rok. Brzy už bude za propouštění zodpovědný stát jako vlastník. To prostě z principu nemůže fungovat dlouho.
Největším rizikem je dopad státní pomoci automobilce na mezinárodní obchod a jeho pravidla. Když může pomáhat Obama, mohou pomáhat všichni – od Evropanů po Japonce a Korejce.
Na případech Chrysleru (a zřejmě brzy i GM) je nesmírně zajímavé, jak flexibilní a vládě vstřícné je americké soudnictví. Komentátor FT John Gapperna svém blogu cituje rozhodnutí soudce v případu Chrysler, který bezodkladně potvrdil vládní pozici prodeje aktiv Fiatu. Když se bude soud snažit postupovat podobně rychle v případě General Motors, nemusí být vše ztraceno. Otázka je, zda americké soudy postupují racionálně nebo jsou vůči vládě nezdravě vstřícné. V tom se asi leckdo neshodne. A posuzovat se to bude hlavně podle toho, jak to s oběma automobilkami za pár let dopadne.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
