O kompromisech s Putinem
Kreml možná doufá, že destabilizace Ukrajiny přinese časem své ovoce - a že kdo si počká, ten se dočká
Jak odpovídat na ruskou politiku vůči Ukrajině? Když vynecháme přímé apologety a obdivovatele Ruska, charakterizoval nedávno komentátor listu The Washington Post David Ignatius západní diskusi o tom, jak postupovat vůči Rusku, coby debaty mezi „squeezers“ (je potřeba Putina zmáčknout, zatlačit, izolovat) a „dealers“ (je potřeba s ním uzavřít obchod či kompromis).
Dodejme, že „dealers“, tedy obchodníky, můžeme též nazvat „realisty“ - resp. toto označení by si jistě rádi zvolili oni sami, protože každý bude raději sám sebe reflektovat jako „realistu“ než nějakého kšeftaře.
Susan Glasserová v dnešních Financial Times popisuje postoj realistů v americkém diskurzu na toto téma. Realisté podle ní neobhajují putinismus, porušování lidských práv nebo korupci a kleptokracii ruské vládní elity. Jsou tu ale podle nich nejméně tři důvody k hledání realistického kompromisu.
Evropa i Německo jako nejsilnější ekonomika jsou stále příliš energeticky závislé na Rusku. Američanům to může být leda líto, ale disputace o tom, kdo vládne na východě Ukrajiny, není vysloveně americkým „národním zájmem“. Eskalace krizi jenom zhorší a takové varování lze ještě opepřit připomenutím stého výročí první světové války.
K bodům Glasserové dodejme, že realisté také říkají, že Amerika musí řešit naléhavější problémy jinde, třeba v Iráku, Izraeli apod. - a že se musí věnovat nárůstu čínské ekonomické moci.
Když si člověk čte návrhy na kompromis, jimiž se to v tyto dny v západním tisku před summitem v Minsku jen hemží, má pocit, že jejich autoři znají „racionální“ kremelské požadavky, které někdo jasně artikuloval. To se ale nestalo. Tak se například dočteme, že Kyjev má garantovat jazykovou a kulturní nezávislost oblastem na východě. To už ale Kyjev vícekrát přislíbil, ale povstalcům to určitě dávno nestačí.
Nebo se mluví o příslibu federalismu. Jenže separatisté požadují autonomii zrovna v bezpečnostní a zahraniční politice, což jsou zrovna věci, kterých se centrum nevzdává v žádné federaci na světě. Říká se, že Rusko chce Ukrajinu v Eurasijské unii. Platí to ještě? Tuto Ukrajinu s prozápadním politickým vedením? Pak se navrhuje, aby Porošenko slíbil, že nepovede zemi do NATO. Jenže proč má slibovat něco, co ani nenavrhl? Navíc, jak může slibovat i za budoucí generace?
Rusku – pokud nezvolí přímou agresi na východě Ukrajiny – vyhovuje spíše nejasnost postojů, nečitelnost (s povstalci nemáme nic společného, nemáme na ně vliv, pouze poskytujeme humanitární pomoc), vyvolávání informačního chaosu, pokračování dezinformační války apod. Kreml možná doufá, že destabilizace Ukrajiny přinese časem své ovoce a že kdo si počká, ten se dočká.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
