Není schodek jako schodek

Zdá se mi, že v diskusích o české fiskální situaci, resp. o schodku veřejných financí schází jeden dosti podstatný rozměr. A sice debata na téma, do jaké míry je český schodek strukturální a do jaké míry je cyklický.

Je samozřejmě jasné, že české veřejné finance byly nemocné už dávno před vypuknutím globální finanční (a následně hospodářské) krize. Bylo již dlouhá léta zjevné, že vytváříme schodky i v dobách zázračného růstu, že mandatorní výdaje (tedy ty dané ze zákona, především sociální dávky) vytlačují výdaje ostatní, bylo zjevné, že prostor pro ostatní výdaje (řekněme manévrovací prostor vlády) je stále užší.

Bylo jasné, že je třeba provést reformu sociálních výdajů, zdravotnictví a penzí. Bylo též na druhé straně zjevné, že je třeba zbavit zadávání veřejných zakázek přítmí a korupce. To jsou ty strukturální věci.

Pak je ale též nabíledni, že schodek veřejných financí má také cyklickou složku, způsobenou recesí či krizí: výpadek daňových příjmů způsobený nižším než očekávaným propadem ekonomiky a též nárůst sociálních výdajů způsobený „vyšší než obvyklou“ nezaměstnaností.

Píšu o tom proto, že pokud si člověk čte evropský ekonomický tisk, je to dělení schodků na strukturální a cyklické, středobodem debaty. V českém diskursu o veřejných financích mi toto – na rozdíl třeba od německé politické a ekonomické debaty – úplně schází.

Je zjevné, že léčení rozpočtu by se mělo soustředit na jeho strukturální nemoci a nikoliv na jevy, které jsou způsobeny přechodným výkyvem cyklu.

Jenže na druhou stranu se zdá, že definice toho, co je cyklické a strukturální se sama o sobě v poslední době poněkud rozestírá. Minulá vláda například schválila rozpočet na zcela zcestných a neadekvátních odhadech růstu (a to téměř tři měsíce po pádu Lehman Brothers). Tím je dán obrovský schodek v tomto roce. Je tato neprozíravost (řekněme) cyklická nebo strukturální (to je samozřejmě pokus o žert)? Na druhou stranu – dá se na to jak známo dívat i tak – že Česká republika schválila díky špatnému odhadu rozpočtu jeden z největších fiskálních stimulů v Evropě (ač samo české předsednictví varovalo Západ před státními intervencemi).

Důležitější je ale něco jiného. Co je normální stav? Ekonomové se dnes většinou shodnou na tom, že Evropa bude ještě několik let (třeba tři, čtyři) trpět přebytkem výrobních kapacit a růst bude velmi chabý. Slabý růst se tedy může stát do určité míry normálem. Inflační tlaky budou relativně nízké, ale hlavně nezaměstnanost zůstane dlouhodobě vysoká. Tomu je přece třeba uzpůsobit i reformy rozpočtu ve střednědobé perspektivě. Kromě léčby strukturálních nemocí (zdravotnictví, penze, zakázky) je třeba změnit strukturu sociálních výdajů. Efektivně pomáhat těm (samozřejmě nejen dávkami), kteří nemají práci (ta se stane minimálně střednědobě velmi nedostatkovým zbožím) a omezit nebo zrušit transfery, které si přes rozpočet vzájemně posílají ti, kteří práci mají.

Místo toho je naše debata taková nějaká příliš rigidní. A taktéž Evropská komise říká: snižujte schodek o procento ročně a hotovo. Troufám si tvrdit, že debata o dlouhodobých a přechodných fiskálních trendech by nám byla docela užitečná.