My dear Lou!

Vlastně jsi zodpovědný za to, že jsem už od čtrnácti zakládal nějaké kapely. Chodil jsem sice předtím na klasickou kytaru, ale hardrocková hudba, kterou mi vnucovali někteří spolužáci, mi k srdci jaksi nepřirůstala. Přišlo mi, že zpěváci afektovaně a přepjatě ječí jako hysterky, roztrhané džínové bundy se mi zdály buranské a kytarová sóla s příliš mnoha rychlými tóny připomínala machistický výron či atletický výkon. Takže - pro mě cizí svět… 

Když mi bylo třináct, přivezla moje sestra Marie s kamarádkou Danielou na chatu v Říčanech kazetu (pamatujete si někdo ten černý maďarský přenosný kazeťák s oranžovými gumovými knoflíky?) a z toho hrálo „I am Waiting for the Man“ a „Sunday Morning“. V tu chvíli jsem jako úderem blesku pochopil, že existuje ještě nějaká jiná rocková hudba než ony vyřvanosti a onanie (z druhé strany té kazety byl ještě výběr punkových kapel Ramones, Johny Moped, to mě bralo taky, ale to je pro dnešek jiná kapitola).

Měl jsi krásnou barvu hlasu, zpíval jsi, jakože si tak nějak na mikrofon mluvil zblízka, a ta hudba byla intenzivní a zároveň trochu odtažitá a zlehka jako za tenkým sklem. Zároveň mě fascinoval ten sound a úžasná jednoduchost a dodalo mi to odvahu k pokusům vážně zakládat kapely (pak jsem zjistil, že je to ve skutečnosti složitější, ale to není podstatné, jak říkával Mikoláš Chadima – sémě bylo zaseto).

Záhy jsem zjistil, jak ta tvoje kapela, co se mezitím dávno rozpadla, vypadala: černé brýle, černé oblečení, červené pozadí, žádné květinové děti jako v Kalifornii. To mě vzalo. Takhle chci taky jednou, resp. co nejdřív, vypadat…

…

V březnu 1990 dorazil Lou Reed do Prahy a v „prostoru ÚLUV“ na Národní třídě se odehrálo něco, o čem by mě v životě nenapadlo, že se to může stát. Tady si Lou Reed navlíká kytaru a s mojí příležitostnou a sváteční kapelou Velvet Revival pak hraje čtyři písničky.

Lou Reed se dozvěděl, že v Praze byl Frank Zappa, kterého neměl moc rád. Objednal se, že udělá rozhovor s Václavem Havlem, i když v životě žádný rozhovor nedělal. Havel vzkázal, ano – když zahraje. 

Lou Reed přijel s ženou Sylvií a kytarou a asi si myslel, že bude prezidentovi hrát u krbu do ouška, ale Havel mu vysvětlil, že je prezidentem kvůli němu. Plastici nejprve hráli Velvety, pak Plastiky zavřeli a kvůli tomu vznikla Charta 77 a kvůli té chartě je on prezident.

Lou Reedovi se to líbilo, ale ještě to stálo nějaké přemlouvání, ve kterém hrál roli Zdeněk Košárek zvaný Kočár, a Jirka Charypar sehnal Fender Twin, protože Lou vzkázal, že jinak hrát nebude.

Nakonec byl ale Lou dojatej a spokojenej a u východu z ÚLUV se na mě obrátil a pravil „it was great to play with you“ - z čehož jsem šel do kolen, protože jsem zrovna to samé chtěl říct jemu.

Říká se sice „nevstoupíš znovu do téže řeky“, ale pak se ten zázrak ještě jednou opakoval v roce 2006 ve Švandově divadle, kde měli Václav Havel a Lou Reed podiové interview. Zase jsme společně zahráli pár kousků (bohužel bez Mejly, který byl už na onom světě). Hlavně ve Sweet Jane nás Lou hezky dirigoval a při zkoušce i živém koncertu nás beze slova – pouze gesty – učil, že se dynamika musí přehánět a že ji diktuje frontman.

…

Je neuvěřitelný, v kolika věcech by bez tebe byla hudba úplně jinde, a pokud by na to bez tebe později přišel někdo jiný, tobě slouží ke cti, že ty jsi byl první.

Tvoje texty - před tebou byly rockandrollové texty jako „tralala I love you“. A když se to povedlo a bylo to dojemné, pak proto, že někdo někoho opustil. Ty jsi první začal zpívat o drogách, životě na ulici, drsné městské příběhy. 
Ty jsi první přinesl do hudby fenomén hluku, zpětné vazby a industriální sound.

Dřív než všichni pankáči jsi měl na krku obojek. Ty jsi první udělal LP jako román (Berlin) a ty jsi první udělal LP jako příběh (Magic and Loss) o kamarádovi, který ti umíral na rakovinu. Ta deska je tak silná, a kvůli nim vím, že ty ses smrti nebál. 

Ty jsi vymyslel způsob textu „Candy říká: nebo Lisa říká: apod.“. Evidentně sis celý život pod svýma zrcadlovkama dobře všímal lidí a jejich charakterů i příběhů víc, než to vypadalo, a takhle si lidem, co si poznal, stavěl v hudbě pomník. 

Vím, žes trochu žárlil na Boba Dylana a Leonarda Cohena, že se o nich učí ve škole jako o „Great American Poets“, a tebe pořád univerzity a intelektuálské magazíny ignorují a jsi pro ně furt nějakej týpek s kytarou - rocker. Taky proto ses tak měl k Havlovi, protože to byl velkej světovej spisovatel, kterej tě respektoval a bral tě za sobě rovnýho. 

Baví mě, když někdo říká, že jsi neuměl na kytaru. Tak se totiž pozná blb. Mohl si hrát sólo jedním prstem, ale okamžitě bylo poznat, že hraješ ty. O to mezi miliony kytaristy světa jde, ne? Taktéž jsem vždy pohrdal chytráky, co mudrovali, že John Cale je lepší než Lou Reed. Copak se to dá takhle měřit?

Líbí se mi každá tvoje deska kromě té s Metallicou - protože když se mi náhodou napoprvé nelíbí, tak analyzuji proč, a to mě tak baví, že se mi to hned líbí (podobně to mám třeba s filmy Woodyho Allena).

…

Taky kvůli tobě miluju New York a kvůli tobě je New York moje „druhý město“. První místo, kam jsem v prosinci 1990 běžel, byl Dom na St.Mark’s place v East Village, kde byl první koncert Velvetů.

A nezapomenu, jak jsi krásně zahrál v Pražské křižovatce, když bylo dvacet let od roku 1989. A tvůj koncert v Divadle Archa, který jsi před rokem v červenci věnoval Václavu Havlovi, byl tvůj nejlepší sóĺový koncert, který jsem kdy slyšel. Přijel ses Prahou rozloučit a bylo to krásný důstojný. Ten Sad song – to bylo něco.

Pozdravuj v overgroundu Mejlu Hlavsu, Sterlinga Morrisona, Andyho Warhola i Filipa Topola. Určitě se potkáte.

Fotografie: Bohdan Holomíček, Ludvík Hradílek, Petr Kubín, Tomki Němec