Kypr a obraz Němců v Evropě

Pro Český rozhlas jsem včera sepsal tento komentář:

Podobně jako před časem v Řecku, probudila i krize na Kypru diskusi o roli a postavení Německa. Ponechme nyní stranou analýzu emocí. Ty o lecčem také svědčí, protože člověk (a společnost už vůbec ne) se nechová vždy jen racionálně. Jenže rozpitváváním karikatur německých politiků v kyperských médiích se daleko nedostaneme, stejně jako rozpitváváním opačného stereotypu o líných a nezodpovědných Jižanech.

Je ale bohužel pravdou, že z evropských summitů se v poslední době stává podrobení všech ostatních německému názoru, který leckomu začíná připadat jako diktát. Otázkou je, proč vlastně všechny krizové summity o záchraně toho či onoho vlastně končí s přídechem dramatu v noci nebo nad ránem, když se nakonec všechno udělá tak, jak to chtěli Němci.

Němci a jejich severští partneři jako Nizozemci či Finové prosadili zdanění vkladatelů na Kypru, protože vůči Kypru bylo třeba žádat přísnost. Před pár měsíci Němci prosadili svoji verzi omezené bankovní unie, která se nemá týkat pojištění vkladů. A předtím zase rozhodli, že vytvoření bankovní unie nebude doprovázet žádný pokus o vznik unie fiskální, a  smetli tak ze stolu rok připravované plány týmů, které pracovaly pod vedením Hermana Van Rompuye a Josého Manuela Barrosa. A ve výčtu bychom mohli ještě dlouho pokračovat.

Leckdo – jako třeba komentátor Financial Times Gideon Rachman – se domnívá, že obraz Němců jako diktátorů Evropy je nespravedlivý. Jsou to Němci, kdo se nakonec největší vahou podílejí na již bůhvíkolikáté půjčce a  záchranném programu pro toho či onoho. Rachman má asi na mysli něco, čemu u nás v Čechách říkáme „každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán“.

Jenže tak jednoduché to není. To, čemu se říká pomoc či záchranný program, na kterém se Německo podílí, je v naprosté většině případů úročená půjčka, která se splácí a bude splácet. A ta půjčka má docela přísné podmínky, jak vidíme na příkladu Kypru, dokonce stále přísnější. Třeba v případě Řecka musely odepsat část investice německé soukromé banky a fondy, ale pořád se předpokládá, že německý daňový poplatník dostane vše zpět i s úroky.

Lze samozřejmě tvrdit, že tyto peníze si Němci mohli půjčit sami sobě na něco rozumnějšího a záchranné programy jim omezují zdroje, ale je otázkou, kolik by Němci měli doma ziskových projektů s takovou návratností.

Samozřejmě – kdyby se eurozóna rozpadla, bude to stát Němce strašlivé peníze především kvůli nerovnováhám v eurosystému centrálních bank, k tomu to ale zatím nesměřuje.

Sám Rachman konstatuje, že z debat, jako je ta kyperská, se vytratil britský názor, protože Britové v eurozóně nejsou. Jenže potíž je v tom, že se nám v poslední době jaksi vytratil i francouzský názor, a EU vždy stála na tom, že francouzský názor a zájem je stejně hlasitý a čitelný jako ten německý. Francie je oslabená, má dost problémů sama se sebou a její hlas slyšet není. To je ale chyba a  pro Němce to do budoucna vlastně není vůbec dobrá zpráva.

Podle mého soudu je s Německem vlastně dvojí potíž. Přestože i Mezinárodní měnový fond nedávno spočítal, že každý ušetřený či škrtnutý dolar zhoršuje propad HDP mnohem více, než se myslelo, Němci to nechtějí slyšet. Všichni na Jihu musejí škrtat, omezovat poptávku a tzv.  vnitřně devalvovat, ať to stojí, co to stojí, dokud nebudou jejich ekonomiky znovu konkurenceschopné. Němci jsou přesvědčeni, že to, co udělali oni v minulém desetiletí, mohou udělat všichni: export je přece pro Němce smysl života. Jenže aby mohl někdo vyvážet, musí někdo jiný dovážet. Zvláště když Evropa stagnuje. Jenže to Němci nechtějí vůbec slyšet.

Od Němců se také čeká, že kromě toho, že jsou přísní, alespoň pípnou o tom, jakou Evropu a proč vlastně chtějí. Chtějí více integrace, politické unie, federalismu, případně solidarity a proč? Kam jdeme? Jaké jsou ideje a ideály? Je pořádek a šetření smysl života? Nebo snad vývoz? Němci mlčí jako hrob, nějak se jim taková vize pro Evropu poskytovat vůbec nechce. Představme si paralelu s firmou. Pokud vizi nějakého podniku představuje zakaboněný, introvertní účetní či přinaštvaný pokladník, časem to holt s takovou firmou špatně dopadne. A taktéž tomu bude s Evropskou unií. Pokud totiž přijde jiný vizionář než Němec, bude okřiknut, že si představuje vize, ale za německé peníze.

…

Bernard Connolly, autor knihy Shnilé srdce Evropy a věštec pádu Evropy skrze zkázu eura, poskytl rozhovor deníku The Wall Street Journal. Connolly je dnes Američan a slouží mu ke cti, že si drží spíše tzv. low profile a nikde se netlačí coby prorok a celebrita. Rozhovory dává málokdy.

Já bych jen dodal, že Connolly pochopitelně zcela pomíjí fakt, že současná krize přišla do Evropy z Ameriky, a jaksi automaticky předpokládá, že se krize zrodila v Evropě.

Musím však konstatovat, že poslední citát textu vlastně koresponduje s mým textem o Němcích. „Není žádný evropský démos a ten rozhodně nevznikne systémem ,dáme ti peníze, když budeš dodržovat pravidla‘.“

…

Sedmnáct let stará Connollyho kniha se také dočkala druhého vydání. Nestojí už 600 dolarů.

…

Možná je to nakonec pro svět důležitější než celý Kypr. Na summitu BRICS (Brazílie, Rusko, Čína, Indie a Jihoafrická republika) v jihoafrickém Durbanu se uvažuje o vlastním systému „brettonwoodských“ institucí či bank. Dodejme, že se není čemu divit, když se MMF v poslední době soustředí především na Evropu a neatlantický svět má dojem, že je zde málo zastoupen.

…

K obvinění v kauze Opencard stačí člověku pár vět. Policie i státní zástupci opět zcela důsledně zapracovali na propadu své důvěry, protože je zjevné, že represivní složky pracují na politickou objednávku. Kde je obvinění skutečných původních majitelů firmy Haguess? To je policie nevypátrala? Co bývalé vedení magistrátu? To si policie opravdu myslí, že se deset lidí domluvilo s úmyslem spáchat konspirativní a organizovaný trestný čin? Pokud jde o podezření z nedbalosti, není pak třeba podobného tyjátru. Všimněte si, jak ČSSD vyzývá k odchodu primátora, radních a  koalice! A to si někdo myslel, že tyto praktiky patří do období Stanislava Grosse.