Jedním ze závěrů setkání ministrů financí skupiny G-20 je, že stimulační opatření pro ekonomiky ze strany vlád a centrálních bank mají pokračovat a za druhé prý je zatím příliš brzy na formulování jakýchkoli výstupních strategií, tedy návratu směrem ke „standardním“ rozpočtovým a měnovým politikám. Pokud totiž bylo něco vyčítáno experimentální měnové politice, ke které se v poslední době uchýlila většina bank světa, bylo to nebezpečí vyvolání vysoké inflace. Jenže vysoké inflace v příštím (a dokonce ani v přespříštím roce) se dnes skoro nikdo neobává. (Tady si neodpustím dvě poznámky. Jednak stojí za připomenutí, že česká politika v Evropě se soustředila na formulaci „výstupní strategie“ již od října loňského roku. Kdybychom byli členy G-20, nepochodili bychom ani dnes. A poznámka druhá: skutečnost, že skoro žádný ekonom se něčeho neobává, znamená v dnešním světě dost málo. Ti, co se obávali prasknutí nemovitostní bubliny nebo důsledků špatného oceňování rizika byli vysmíváni a zatracováni, dnes jsou z nich prozměnu celebrity. Jímá mne jistá skepse o poučitelnosti ekonomické obce. Přestane fungovat stádní efekt?).
Ale zpátky ke G-20 a k tomu, co to znamená pro Českou republiku. Ač naše vláda (především v osobě bývalého ministra financí Miroslava Kalouska) vystupovala proti rozpočtovým stimulům, schválila nakonec rozpočet na letošní rok postavený na odhadu růstu plus 4,8 procenta. Skutečnost je jak známo podobná, ale s opačným znaménkem. Vzhledem k tomu, že výdaje většinou běží podle zákonného rozpočtu, právě si užíváme jednoho z největších stimulů na světě!
Je však prakticky jisté, že v příštím roce se doporučením G-20 řídit nebudeme. Přehnali jsme to a musíme škrtat, škrtat a škrtat. Nebo ne? Otázkou je, jak se stimulační či prorůstová rozpočtová politika vlastně definuje. Ekonom Pavel Kohoutse patrně domnívá (alespoň tak já to chápu), že stimulační je vlastně každá rozpočtová politika, která vykazuje schodky, která nemíří k vyrovnanému rozpočtu. Pro českou ekonomiku by se podle něj dnes hodil mírně stimulační rozpočet se schodkem minus 3–4 procenta. Ve skutečnosti by takový rozpočet vyžadoval oproti dnešnímu stavu poměrně razantní škrty. A škrty lze chápat jako opak stimulace.
Jak tedy definovat rozpočtový stimul? Je to rozpočet, který je na výdajové straně nominálně větší než ten minulý a na příjmové straně menší (přináší daňové úlevy a snížení daní)? Nebo je to rozpočet, který přináší nové výdaje (a snížení daní), se kterými se „původně“ nepočítalo? Nebo je to rozpočet, který odmítá jakékoli škrty a šetření a zvyšování daní uprostřed recese? Nebo jsou stimulační jakékoli příjmy a výdaje, které jsou nad rámec původní výše tzv. automatických stabilizátorů (během recese se automaticky sníží objem vybraných daní a automaticky se zvýší výplata mandatorních sociálních dávek)? Nebo je to s ohledem na pravidla eurozóny, resp. vstupu do ní, tolerance toho, že se mimořádně přestřelí kriteria?
Pokud G-20 doporučuje pokračování stimulačních opatření, mělo by být jasné o čem je vlastně řeč.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
