Jak se čeští ekonomové pořád diví

V meziročním srovnání zažila česká ekonomika ve třetím kvartále s výjimkou Kypru nejhorší růstové výsledky v Evropě. Propadla se o 1,6 procenta. V regionu tento depresivní trend vůbec nikdo nesdílí, což už platí delší dobu. Daří se Polsku (meziročně roste o 1,6 procenta), Slovensku (to už překonalo Českou republiku i v kupní síle), Německu, už i Maďarsku (meziročně stouplo o 1,7 procenta) a i Rumunsku (meziročně vzrostlo dokonce o 4,6 procenta).

Česká republika vykazuje rysy provázanosti s eurozónou (celkový růst byl v eurozóně menší, než se čekalo – 0,1 procenta), která zpomalila, zároveň ale české hospodářství začíná vykazovat především rysy jakéhosi „oddělení“ (čili „decoupling“) od regionálních ekonomických trendů. Příčiny místního průšvihu začínají být prostě do značné míry unikátní.

Jako obvykle se všichni čeští ekonomové diví, všichni jsou překvapeni – na to jsme si snad už zvykli. Přesto stojí tento fenomén znovu za povšimnutí. Překvapeni jsou analytici z bývalého NERV i mimo NERV, překvapena je Česká národní banka i ministerstvo financí a mnozí další.

To, že čeští ekonomové jsou odtrženi od reality a začínají ztrácet elementární intuici, souvisí s pragocentrismem. V Praze žádná ekonomická krize není a nebude. Ve skleněných domech, kde vysedávají analytici, je teplo a příjemně, vstříc jejich sídlům jdou služby – otevírají se nové restaurace, vinotéky, kavárny, platy rostou či zůstávají příjemně vysoké. Ekonomické modelování hladce sviští počítačovými systémy apod.

Vcelku by nebylo od věci převléknout ekonomy do montérek, těm známým z televize nalepit umělé kníry a poslat je na průzkum ekonomické nálady do Strakonic, Rokycan, České Lípy, potlachat s místními u piva, ale možná raději do nějaké herny, protože hospody bankrotují a je v nich pro leckoho draho.

Není to jen český fenomén. Ekonomický propad ve třetím čtvrtletí vykazuje třeba i Francie a francouzský tisk z minulého týdne odkazuje na měsíční reporty regionálních prefektů centrální vládě, které upozorňují na rostoucí frustraci, špatnou náladu či dokonce vztek obyvatelstva. Dělá u nás někdo takové – pokud možno objektivní – reporty pro vládu? Spíše to vypadá, že se hejtmani v poslední době soustředili na intriky uvnitř ČSSD.

Pak je tu také fenomén přiznání chyby. Pět let po pádu Lehman Brothers je už asi čas na to přiznat, že nevstoupit do eurozóny byla velká chyba, naprostá většina ekonomů ale papouškovala euroskeptické až eurofobní názory bývalého prezidenta nebo bývalé vlády a naprostá většina ekonomů v zásadě přitakávala Kalouskově „fiskální přísnosti“ či, jak hezky říká kolega Ondřej Jonáš, „fiskální říznosti“ nebo ji začali kritizovat pozdě.

Bývalý ministr financí s českou ekonomikou zacházel, jako by jí hrozil řecký scénář (politicky se to hodilo), a vpichoval ekonomice umrtvující injekce. Většina českých veřejně se prezentujících ekonomů a analytiků podcenila význam ekonomického růstu a více akcentovala zdraví veřejných financí. Kdo by se teď vlastně chtěl hlásit, že na těch mizerných výsledcích má svůj podíl?

Pak je tu otázka, kolik veřejných peněz se u nás opravdu rozkrade, zda jsme už skutečně dospěli do stadia selhání či rozkladu státu. Zde je také velká rezerva, téma komparace srovnatelných veřejných zakázek u nás, v Polsku či Německu není dostatečně podrobně zmapováno, a přitom je to něco, co by právě ekonomové měli především dělat.

Polarizace politiky a neschopnost se na čemkoli – včetně důchodové reformy – dohodnout už byla analyzována dostatečně, autor těchto řádků by se opakoval.

Jaký podíl na ekonomických výsledcích České republiky má ČNB? Zde asi stačí vzít za slovo guvernéra, který sám včera v pořadu Otázky Václava Moravce jasně řekl, že ČNB měla s oslabením kurzu přijít mnohem dříve. Dodat ještě lze, že ČNB sice nepřísluší komentovat vládní politiku, ale možná to ČNB činit měla, minimálně více skrze vnitřní komunikační kanály, které s vládou má. Zdá se však, že i v centrální bance také dlouho vítězil názor, že důvěru spotřebitelů probudí pouze zdravé veřejné finance.

Stále platí, že máme relativně zdravé veřejné finance, zdravé a silné banky, vysokou míru úspor. Jak dlouho je to ale udržitelné s těmito výsledky?

Zdá se, že hnutí typu ANO reflektovala mizernou náladu a ekonomickou situaci (a to především mezi nižší střední třídou) lépe než lecjaký ekonom. Zatím však platí, že třeba hnutí ANO umí dobře říkat NE, potíž je ale v tom, že kromě slibovaného čištění hospodaření státu budou muset – budou-li ve vládě – Andrej Babiš a spol. lidem vysvětlit, proč si mají začít věřit a co je čeká dobrého, když nabudou sebevědomí. Totéž platí pro ČSSD, která zatím těžila z negativních protikalouskovsko-nečasovských emocí. Pokud zodpovědní politici nezačnou šířit „pozitivní vibrace“ a důvěru vůbec, tato ekonomika se bohužel z ničeho nevybabrá. Šíření optimismu se ale jeví (paradoxně) jako ta mnohem obtížnější fáze politické práce. V této zemi tedy určitě.