Jak mají být banky velké

Zatím to vypadá, že blížící se summit G-20 asi nepřinese žádnou dohodu v některých navrhovaných věcech ohledně finanční a bankovní regulace. Je ovšem otázka, jestli to vadí. Nicolas Sarkozy a Angela Merkelová chtějí představit návrh, který by měl stanovit pravidla, jež zabrání bankám dosáhnout takové velikosti, která jim umožní – v případě problémů – vydírat stát a daňové poplatníky (jde tedy o to, čemu ekonomové říkají morální hazard).

Jinými slovy. Němci a Francouzi by chtěli, aby banky byly menší. Zřejmě to ale budou chtít pouze ve světovém kontextu, protože zhruba platí, že americké, švýcarské a britské či holandské banky (s koloniální minulostí) jsou většími hráči než banky francouzské a německé. Takže v zásadě jde o to, aby se banky zmenšovaly ostatním. Už totiž vidím Francouze, jak si zmenšují vlastní banky. Takže lze úspěšně předpokládat, že tady se anglosaský svět s Němci a Francouzi prostě nedohodne.

Mimochodem německé zemské banky a lokální spořitelny sice moc velké nejsou, ale vzhledem k tomu, že v nich mají velké podíly jednotlivé spolkové státy nebo municipality, jejich „vydírací síla“ je docela velká.

Otázka je také, jak velikost ideální banky měřit? Rozvahou nebo tržní kapitalizací? Nebo něčím jiným? Na začátku současné krize nestála nabobtnalá rozvaha bank, ale jejich snaha vyvádět riskantní aktiva mimo banku do neregulovaných subjektů. Nejenže největší banky financovaly své dobrodružné dceřinné společnosti a spřízněné hedgeové fondy. Důležitá byla spíše velikost tzv. pákového efektu než velikost banky jako takové.

Bude rovněž velmi obtížné si představit dohodu o omezení platů a odměn pro bankovní manažery. Na „kontinentu“ by rádi viděli fyzické a tvrdé stropy, v anglosaském světě pochopitelně jemnější instrumenty. Ve srovnání s Británií a Amerikou jsou platy bankéřů v Německu a ve Francii skromné už dnes.

Jedna věc je už prakticky jistá i bez dohod. Francouzské bankovnictví vyjde proti americkému a britskému ze současné krize posíleno. To je jisté. Posílení ale neznamená převzetí. I kdyby se Francouzi stavěli na hlavu, Paříž jako finanční centrum může – bez ohledu na Sarkozyho megalomanské plány - posílit, ale nikdy nepředstihne Londýn. Už kvůli angličtině.