Jak jsme se za komunismu nenudili

Starší čtenáře varuji, tahle glosa je určena spíše mladším generacím. Důvody jsou dva. S tím, jak se antikomunistická výchova dostává do škol, vzniká jeden malý problém. Protože dobu normalizace líčí především mladí historici, soustředí svou práci na represe, svazky, sledovačky, tajnou policii a utrpení obětí.

Mladí lidé, kteří tu dobu nezažili, mohou pak získat pocit, že v 70. a 80. letech seděli někde ve sklepech odpůrci režimu, kteří se s nesmírně vážným, útrpným a zarytým výrazem ve tváři soustředili na boj se všemocnou tajnou policií.

A druhá věc mne napadla, když jsem si před časem četl nějaký rozhovor s Mirkem Topolánkem. Ten líčí dobu normalizace jako nekonečnou šedivou a bezvýraznou nudu. Jezdil sice s batohem do přírody, ale jinak prý nemyslel skoro na nic jiného než na emigraci, jenže neměl odvahu se k ní rozhodnout (takto pochopitelně nelíčí normalizaci jen Topolánek, ale leckdo).

Nechci, aby to znělo jakkoli nafoukaně, ale na tomto pohledu na věc mne cosi strašlivě dráždí. Samozřejmě Praha byla šedivá, plná lešení a rudých hvězd, jenže poslední, co bych já a většina mých kamarádů zažívala, byla nuda.

Ano, je tu jistě značně zkreslující filtr vzpomínkového optimismu, ale byli jsme mladí a byli jsme činorodí. Hrál jsem tehdy ve dvou kapelách, občas se kromě pražské Chmelnice podařilo udělat koncert třeba někde v Brně nebo Ostravě a nebo tu byly ještě koncerty ilegální nebo pololegální (svatby či oslavy narozenin ve venkovských či předměstských hospodách). Organizovat takové koncerty byla sázka do loterie. Přijedou policajti a zrušej to, nebo ne?

O co méně šlo koncertovat, o to více šlo třeba zkoušet. Taky dobrý. Když se dělala nějaká nezávislá výstava (třeba někde na dvorku), pomáhali i muzikanti a výtvarníci třeba zase pomáhali s koncertem. Vzájemná spolupráce kreativních lidí byla mnohem intenzivnější než dnes, kdy si leckdo hraje jen na vlastním písečku (alespoň se mi to z dnešního pohledu zdá).

Pomáhali jsme se samizdatem, s distribucí časopisů a knížek, překládali jsme do angličtiny cizím novinářům, poslouchali jsme muziku (když někdo přivezl z ciziny desku, byl to svátek). Chodili jsme na podzemní univerzitu, kde učili profesoři, kteří to měli oficiálně zakázáno a o to víc je to bavilo.

Když jsem hlídal nebo pracoval v kotelně, za směnu jsem zdolal jednu knížku (v komunismu se na rozdíl od kapitalismu nemuselo v práci pořád pracovat). V televizi sice nic nebylo, ale také jí nikdo z kamarádů doma neměl.

Zdá se mi dnes, že jsme pořád něco zajímavého dělali. A když jsme něco nedělali, seděli jsme po hospodách, probírali všechno možné i nemožné a sepisovali jsme a podpisovali petice, já osobně jsem pořád chodil jako pozorovatel po soudech apod. Když začaly v roce 1988 demonstrace, byla účast na nich vcelku příjemným adrenalinovým vzrušením.

Heslem undergroundu bylo Jirousovo „hlavně aby nezmizela radost“ a podle toho jsme se řídili, i když by nás to napadlo asi i bez Jirouse, možná proto, že v zemi Jaroslava Haška a Franze Kafky má leccos samo od sebe absurdní a tragikomickou povahu. Osobně bych navrhl Ústavu pro zkoumání komunismu místo ustavičného rýpání se v nudných fízláckých spisech, zorganizovat konferenci na téma „Úloha legrace v disentu a opozici“. Může se vyprávět o Braku či Hrobce Olgy Havlové, o Společnosti za veselejší současnost, o tom, jak redakční kolega Honza Brabec ukradl na Bartolomějské foto estébáckého fotbalového týmu, které pak vyšlo v Revolver Revue, nebo o tom, jak měl Saša Vondra sledovačku, když sháněl toaletní mísu (a o stovkách dalších „veselých historek z natáčení.“)

P.S.
Tento text rozhodně nemíní znevažovat utrpení obětí komunismu, vězněných a vyhnaných do emigrace, ani nechce urážet smrtelně seriózní lidi, kteří pořád berou sebe sama či celý svět jen vážně, a už vůbec nechce tvrdit, že za Husáka bylo dobře. Aby ale dnešní mladí lidé mohli pochopit něco o nezávislé kultuře a disentu v 70. a 80. letech, měli by tušit, že legrace a radost byly dosti podstatnou hnací silou pro ty, kteří něco dělali.

Není ale tak zle: například oba dokumentární filmy Jana Nováka („Václav Havel přikuluje“ a „Václav Havel jede na dovolenou“) tu českou absurditu a tragikomičnost vystihují skvěle a samozřejmě, že v rovnováze s tím vážným.

Pozn. redakce: Ve dnech 17. - 19. listopadu Audit Jana Macháčka nevyjde.