I ty, Francie...

Evropa si začne po letech půstu pomalu zvykat, že někdy přicházejí z ekonomiky i dobré zprávy. Jak německý, tak především francouzský ekonomický růst je překvapivě mnohem lepší, než se čekalo.

Dobře roste francouzský export i domácí spotřeba, jejíž růst lze chápat jako důsledek zlepšující se nálady a důvěry ve společnosti. Samozřejmě že je to zatím křehké a slabé, aby se tomu dalo říkat razantní oživení. Když se na ty výsledky člověk ale podívá, začne mít jisté pochopení pro to, že mají Francouzi pocit, že se proti nim spolčil anglosaský tisk.

Francie je totiž především v britských médiích často představována jako nemocný muž (žena?) Evropy, bašta socialismu, protekcionismu a celkově jako země lenochů, kteří si užívají života, ale v práci se nepředřou. Tato nesmyslná klišé běžně opakují i čeští ideologičtí kazatelé z pravé části spektra (ve Francii je však nikdo nečte, a kdyby je četl, budou mu ukradení). Přitom je francouzská ekonomika zjevně v lepším stavu než ta česká po dvou turnusech „reformně pravicových“ a euroskeptických koalic.

Německá koalice byla také pravicová, ale před zářijovými volbami dostane na rozdíl od té české skvělé vysvědčení: rekordně nízká nezaměstnanost (nejnižší za dvacet let), rozpočtový schodek blízko nuly a domácí spotřeba vesele roste.

Pro Merkelovou je typické, že se jako nafoukaný premiant Evropy nikdy netváří - na rozdíl od Miroslava Kalouska, který dnes v médiích káže, jak je hrdý na to, že odevzdal ekonomiku se zdravými základy.