0:00
0:00
Audit Jana Macháčka18. 8. 20144 minuty

Evropa dopadne jako Japonsko v minulých dvou desetiletích

Evropská centrální banka má jednat odvážněji

Nic z toho ECB samozřejmě neudělá, schválí nějaké omezené kvantitativní uvolnění, které přijde pozdě
Autor: Globe Media /  Reuters

Jedním z nejdůležitějších témat konce minulého týdne (kromě Ukrajiny, Iráku, Palestiny apod.) je zklamání ze slabého či negativního růstu. V celé eurozóně, v Japonsku a především v Německu, které ve druhém čtvrtletí zaznamenalo pokles hospodářství o 0,2 procenta HDP. Všude se rozebírá úloha centrálních bank (především ECB) - zda a jak mohou podporovat hospodářský růst, proč permanentně podstřelují inflační cíle apod.

Editorial deníku Financial Times jízlivě poznamenává, že v době slavného tažení německého týmu světovým šampionátem si německé firmy a domácnosti počínaly oproti velkým očekáváním spíše jako anglický fotbalový tým.

↓ INZERCE

Eurozóna jako celek stagnovala, podobně jako například Francie. Ta si tedy paradoxně vedla lépe než Německo, i když bývá vysmívána jako „nemocná žena Evropy“. Zároveň Francie oznámila, že přestřelí rozpočtový schodek, který bude činit 3,8 procenta.

Přesto v Evropě stále převažuje oficiální názor, že cesta k růstu vede skrze fiskální konsolidaci, která posílí soukromý sektor a dodá mu důvěru. Ve skutečnosti riskuje eurozóna chronickou ekonomickou stagnaci a kontinuální deflaci.

Bolestné liberalizační a strukturální reformy ve Francii či Itálii jsou jistě třeba, tyto země ale potřebují vědět, že existuje podpůrná měnová a fiskální politika, která podpoří krátkodobě poptávku.

Eurozóna se neuzdraví, aniž by její jádrové ekonomiky generovaly růst. Německo musí více podporovat domácí poptávku, jeho výhradně exportem tažený růst hrozí kanibalizací růstu v jiných zemích eurozóny.

ECB musí přistoupit k razantnímu kvantitativnímu uvolnění a vlády jí to musejí umožnit.

Ambrose Evans-Pritchard k tomu píše (a cituje ekonoma Paula De Grauweho), že zodpovědné instituce v eurozóně dělají vše proto, aby zabránily oživení, takže by neměly být překvapeny, když žádné oživení nebude. Je to prý doslova náboženský fundamentalismus vyrovnaných rozpočtů. Z třicátých let víme, že když se každý snaží zaplatit dluhy najednou, výsledkem je spirála úpadku. Rigidity některých evropských ekonomik tu byly vždycky a nemají nic do činění s tím, čemu nyní čelíme…

Německo je samo obětí své procyklické fiskální přísnosti a neochoty investovat. Z přebytku vlastního běžného účtu platební bilance nemá nic a negativní efekt na sousední země je tak škodlivý, že nakonec neguje jakýkoli zisk i pro Německo.

Wolfgang Münchau zdůrazňuje, že pokud ECB poučuje například Itálii o tom, že má urychlit strukturální reformy, měl by italský premiér odpovědět, že ECB má sama plnit své inflační cíle, což konzistentně nedělá. Itálie jistě potřebuje reformy, ale pokles HDP v minulém čtvrtletí s tím vůbec nesouvisí, protože Německo pokleslo o stejné procento a „nereformovaná Francie“ si vedla daleko lépe.

Autor: Shutterstock

Münchau si na rozdíl od editorialu svého listu myslí, že samo kvantitativní uvolnění měnové politiky po americkém vzoru už nepomůže. Je pozdě. ECB musí dělat mnohem odvážnější věci. Musí kupovat i jiné cenné papíry než kvalitní státní dluhopisy, musí sponzorovat hypotéky a spotřebitelské půjčky apod.

Nic z toho ECB samozřejmě neudělá, schválí nějaké omezené kvantitativní uvolnění, které přijde pozdě. Důsledkem bude, že Evropa dopadne jako Japonsko v minulých dvou desetiletích. Rozdíl je, že země jako Japonsko, které si samo nadělilo špatnou měnovou politiku, nemá kam utéci. Členské země eurozóny mají na rozdíl od Japonska možnost měnovou unii opustit.

V téže souvislosti stojí za zmínku i názor Anatola Kaletskyho, který píše o nové dvojce americké centrální banky (Fed) Stanley Fischerovi. Ten nedávno označil za největší problém skutečnost, že globální růst je vždy slabší, než se předpovídá. Je už to zlozvyk zklamávání a revizí směrem dolů.

Je to prý první a základní výzva pro všechny „policymakers“ – jak přivést ekonomiky směrem k růstu. Fischer, který byl proti Janet Yellenové považován spíše za jestřába, se podle Kaletskyho přihlásil k tomu, že centrální banky mají podporovat ekonomický růst. Autor též upozorňuje, že šéf ECB Mario Draghi i guvernér Bank of England Mark Carney jsou Fischerovi žáci z massachusettského MIT.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].