Když se blíží nějaký další krizový a mimořádný summit eurozóny, lze už docela dobře a spolehlivě sledovat, jak se budou chovat trhy, a každý šikovný obchodník už na tom dokázal vydělat. Pár dní či týdnů před summitem se trhy hroutí, protože to dost dobře vypadá, že žádná dohoda nebude.
Pár dní po summitu začnou trhy radostně růst, protože to vypadá, že bylo dosaženo dohody. Nejpozději za pár dní se pak dostaví kocovina (trhy se zchladí, nebo spadnou), protože se začne analyzovat, co že se to vlastně dohodlo. Zaprvé se zjistí, že tomu, co se dohodlo, jen málokdo rozumí, a zadruhé se jaksi přijde na to, že jádro té dohody je vlastně velmi vetché. A ďáblové se skrývají nejen v detailu, ale jaksi vůbec v tom, jak se to přesně všechno dohodne, doladí a jak se potom bude dohoda dostávat do praxe. O tom se v okamžiku vítězné dohody ví jen velmi málo. Tak je tomu jako přes kopírák i v posledním případě, po summitu, který se protáhl do čtvrtečního rána.
1. První část dohod se týká Řecka. Bylo dohodnuto, že banky dobrovolně odepíšou 50 procent řeckého dluhu. Banky – reprezentované Institutem mezinárodních financí – byly pod tlakem. Kdyby prý na dohodu nepřistoupily, musely by odepsat 60 procent řeckého dluhu.
Dohoda se týká pouze Řecka a celkem mají banky odepsat asi 100 miliard řeckého dluhu.
Jenže nyní pár dní po dohodě vychází najevo, že výsledné jednání bude velmi složité. Řada bank se bouří, raději by přistoupily na nedobrovolný řecký bankrot, kdyby mohly využít tzv. credit default swaps (CDS), tedy zajišťovací deriváty, které nakoupily. Navíc není jasný osud řeckých bank, které drží celou polovinu státního dluhu.
Řecký dluh se má do roku 2020 stabilizovat na 120 procentech HDP. První otázka je, zda tento scénář není optimistický (až dosud byly přehnaně optimistické všechny scénáře), a druhá otázka je, co je těch 120 procent za cíl. Copak to je nějaká udržitelná či jakkoli přijatelná hranice dluhu? To, že má zrovna takový dluh Itálie, ještě neznamená, že je to nějaký přirozeně akceptovatelný strop.
2. Další část dohody se týká pákového efektu, kterému bude vystaven provizorní záchranný val EFSF. Val bude napojen na zvláštní firmu (SUV), která se bude snažit získat prostředky od přebytkových (z hlediska obchodu) zemí BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína) a jejich suverénních fondů.
Evropští lídři chtějí navýšit záchranný val na jeden bilion eur. Sami ale nechtějí poskytnout žádné peníze ani nechtějí, aby evropské dluhopisy na sekundárním trhu nakupovala Evropská centrální banka.
Jenže detaily nejsou vůbec známy. Různí unijní direktoři (jako třeba šéf EFSF Klaus Regling) nasedli teprve v pátek a ve čtvrtek do letadla a rozletěli se do zemí BRIC s prvními návrhy na první jednání.
Zatím to nevypadá moc dobře. Podle prvních zpravodajských úniků budou Číňané žádat (než nějaké peníze investují) také nějaké garance ECB. To je ale přesně to, čemu se chtěla Evropa vyhnout.
Další instituce, která může pomoci, je Mezinárodní měnový fond. Jenže sekuritizované produkty, které bude záchranný val nabízet, připomínají ty toxické směsky, které v letech 2007 a 2008 předznamenaly finanční krizi. Smí do něčeho takového investovat MMF?
Herman Van Rompuy řekl: „Není na tom nic těžkého to vysvětlit, ale chceme jen získat víc z peněz, které máme k dispozici. Banky to dělají po staletí…“
Jenže nad bankami stojí ještě státy, regulátoři a centrální banky. Nad dohodou států, do které se zapojí ještě MMF, už žádný další hlídač či věřitel poslední instance nestojí.
Poslední odstavce lze v poslední době přidávat prakticky ke každému textu o euru. To, co bylo schváleno, je pouze první pomoc a navíc nahozená dosti lajdácky, jak bylo řečeno, dokonce spíše poněkud nezodpovědně.
Je to tak trochu ve smyslu: chceme poskytnout ručení, ale nechceme na to dávat další peníze (i když jsme bohatí dost) a nechceme si v tom ušpinit naši nezávislou centrální banku.
Nejen tolikrát omílané trhy, ale také lidé v Evropě chtějí konečně slyšet nějaké cíle, strategie a novou vizi. Pokud se mají změnit evropské smlouvy, je třeba říci jak, dokdy a proč. A dlouhodobě je třeba vize pro celou eurozónu. Bez toho jsou všechny první pomoci k ničemu a nezaberou.
Mezi těmi, kteří chtějí euro zachránit (těmi, kteří se těší, až se rozpadne, není důvod se zabývat), se tříbí dva názory.
Někdo si myslí, že stačí zpřísnit limity a sankce a občas z eurozóny někoho výchovně vyhodit (dnes to nejde) v rámci zachování disciplíny. Jiní jsou přesvědčeni, že je třeba postupně začít budovat zárodečnou fiskální unii, resp. fiskální federalismus. Takže jedno, nebo druhé. Všichni, nejen trhy, potřebují zkrátka vědět, co bude dál.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].