Drulákova balkánská osa

První náměstek ministra zahraničí Petr Drulák měl v dobách, kdy působil jako ředitel Ústavu mezinárodních vztahů, zjevně spoustu času formulovat si spoustu nových tezí, nápadů, politik a ideologických vizí. Novináři teď pomalu nestíhají zaznamenávat a kriticky analyzovat všechno. Během pouhých několika týdnů tu máme odmítnutí čtvrtstoletí havlovských tradic zahraniční politiky, zcela novou koncepci lidských práv, úvahy o osamostatnění evropského pilíře NATO, principy nového „dialogu“ s Čínou apod.

Aby toho nebylo málo, přibyla ještě nedávno představená „nová osa“ Berlín, Praha, Vídeň, Lublaň, Záhřeb s potenciálním prodloužením do Srbska a Černé Hory, která má prý doplnit struktury Visegrádu a Východního partnerství. Petr Drulák ji představil v rozhovoru pro Echo24. 

O novináře ale nakonec nejde. Potíž je v tom, že radikální teoretické vize levicových antiamerických intelektuálů, jako je Petr Drulák, Václav Bělohradský, Pavel Barša, Jakub Patočka, Jan Keller či Ondřej Slačálek, nemají v ČSSD jasnou a odstíněnou oponenturu, protože jinak tato strana – jako každá jiná v této zemi – oplývá především cyniky, pragmatiky, realisty a nedovzdělanci bez zájmu o ideje a o svět navrch.

Leckdo ze zkušených (a po právu asi zděšených) či překvapených diplomatů na ministerstvu zahraničí se teď asi bojí něco vůči Drulákovým vizím namítat a většině českých politiků je to bohužel asi jedno, protože jejich obzor sahá k třicetikorunovým poplatkům u lékaře a k podobným věcem.

Drulákovými názory na Havla jsem se nedávno zabýval v tištěném Respektu a ještě se k nim brzy vrátím. Petr Drulák se též před čtrnácti dny zúčastnil diskuse v Knihovně Václava Havla na podobné téma. Pro dnešek ale pouze k té nové ose. Proč je vůbec potřeba takovou novou osu vytvářet a proč by se vůbec české zájmy měly soustředit na Balkán?

Kromě toho, že Češi tradičně jezdí během prázdnin do Chorvatska a po cestě projíždějí autem přes Slovinsko, je současná kulturní a ekonomická vazba k tomuto regionu bohužel velmi slabá - navzdory tomu, že na Šlágr TV často vyhrávají odpudivě kýčovité „prosluněné“ písně s balkánskými nápěvy. Žádná velká družba mezi Chorvaty a Čechy neprobíhá. Chorvati jsou spíše chladní, ne moc přístupní, berou to prostě jako byznys a Češi to mají vlastně podobně: zajímá je hlavně to moře. Ekonomická výměna s regionem je velmi slabá, a i když se může zvýšit, podstatná asi nebude nikdy.

Na Slovinsko máme z dob masarykovských i starších bohaté a tradiční kulturní vazby, pro většinu populace v obou zemích jsou ale už zapomenuté či vychladlé, snad kromě Josipa Plečnika. Slovinsko je navíc příliš malé.

Posílit výrazně českou vazbu směrem na Srbsko je poměrně kontroverzní téma. Leckdo se obává, že směřuje-li Srbsko do EU, chystá se zde být další pátou kolonou ruských zájmů. Už teď si vrabci na střeše povídají o tom, jak je Srbsko prolezlé ruskými agenty. Má tohle být českým zájmem?

Rakousko je neutrální zemí, není v NATO. Chceme se snad inspirovat? Rakouská delegace nedávno vyrazila na Ukrajinu kázat o prospěšnosti svého neutrálního modelu. Rakušané se bojí o své banky v postsovětském prostoru, o zájmy OMV apod. Co s tím přesně máme společného?

Kateřina Šafaříková se v Lidových novinách správně ptá, proč v té ose není také Slovensko? A vypadává Maďarsko kvůli svým autoritativním spádům, nebo proč vlastně? A jak je vlastně odůvodněná potřeba doplňovat něco k Visegrádu? A proč vlastně vůbec chtít oslabovat vliv Polska? Protože je větší než my? Jenom proto, že je Polsko příliš atlantické, příliš proamerické, příliš pravicové? Nejsme náhodou v dodávkách plynu podobně závislí na Rusku jako Polsko?

Problém s „balkánskou osou“ je, že si stejně tak mohu vymyslet třeba nordickou osu, protože v nordických zemích se daří byznysu a není tam korupce, nebo třeba bulharskou osu, protože tam také jezdí Češi na dovolenou. Zkrátka cokoli.

Hlavní potíž je v tom, že tohle všechno je příliš důležité a zásadní na to, aby o tom rozhodovala jedna skupinka levicových intelektuálů. Podobně narýsované radikální posuny českých zájmů mají mít politické partaje v programu a vláda v programovém prohlášení.

Původně však byla řeč pouze o tom, že vláda bude proevropštější, že bude méně akcentovat orientaci na Británii, že se s politikou vůči Izraeli zařadí do hlavního proudu EU (což zrovna prezident Zeman nerespektuje). O žádných osách a „konci havlismu“ řeč vůbec nebyla.