Drama společné evropské měny nabírá na obrátkách. Jürgen Stark, předseda výkonného výboru Evropské centrální banky, oznámil v pátek svoji rezignaci na tento post „z osobních důvodů“. V krátké době se jedná už o druhého Němce, který opouští vedení evropské měnové unie.
Před časem rezignoval šéf Bundesbanky Axel Weber (Bundesbanka je akcionářem ECB), s nímž se obecně počítalo jako s nástupcem Jeana-Clauda Tricheta v čele ECB. Stejně jako v případě Webera, je i v případě Starka zřejmé, že oba odcházejí na protest proti tomu, že ECB nakupuje dluhopisy tzv. periferních zemí. Oba aktéři „protestu“ jsou přesvědčeni, že nákupem dluhopisů ECB (tedy skrze tzv. monetizaci dluhu) překračuje svoji pravomoc a svůj zákonný či smluvní mandát. Druhý důvod naštvanosti nesouvisí s legalitou, ale s obavou z toho, že nákup dluhopisů může vyvolat inflaci. To se však vzhledem k ekonomické situaci nejen v Evropě, ale i ve světě neděje ani to bezprostředně nehrozí. Rozzlobenost německých ekonomů jako by byla o to větší, že inflace, která by podle jejich příruček kvůli volnější měnové politice (nákupu dluhopisů ze strany ECB) jaksi přijít měla, se ne a ne vynořit.
Jednání obou německých představitelů (krok Starka na prvním místě) lze označit za poněkud hazardní a nepříliš zodpovědné. Každý ví, že měna stojí a padá s důvěrou. Přijmu-li funkci v ECB, nejsem pouze představitelem německého zájmu nebo zájmu nějaké konkrétní ekonomické školy či velmi rigidního názoru na měnovou a fiskální politiku (jediným lékem na všechno jsou tvrdé škrty i za cenu ekonomické deprese), ale zastupuji všechny země, kde se eurem platí. Co si má pomyslet živnostník na Slovensku či úředník v Portugalsku o tom, že vedení základní instituce měnové zóny uraženě, mlčenlivě a zakaboněně opouštějí zástupci nejdůležitější a nejsilnější evropské ekonomiky? Co by si asi pomyslel Čech, kdyby v krátké době po sobě rezignovali dva nejvyšší představitelé České národní banky a ani by se pořádně neřeklo proč?
Portugalec, Ir nebo Slovák si může udělat názor na to, jak vážně to Němci s eurem do budoucna myslí (člověk pak lépe chápe posilování zlata a švýcarského franku). Abychom zde však nepředváděli lacinou germanofobii – za problémy ve vztahu jsou zodpovědní oba nebo všichni. Průšvihem „těch ostatních“ v evropské měnové unii je, že nechávají v krátké době dva klíčové Němce opustit parník. Z hlediska důvěry je zde také samozřejmě signál směrem ven. Jak má svět brát vážně euro, když představitelé nejdůležitější ekonomiky měnové zóny dávají okázale najevo distanc od směřování a zodpovědnosti za měnovou politiku?
O roli ECB i nákupu dluhopisů lze jistě diskutovat. Podle některých ekonomů je tato politika horší než kvantitativní uvolňování, které provozuje Fed, protože dluhopisy jsou nakupovány selektivně. Je to prý, jako by Fed kupoval dluhopisy Chicaga a Dallasu.
Faktem ovšem je, že bez ECB by došlo de facto k roztátí celého trhu se suverénními dluhopisy a možná i k divokému odchodu některých zemí z eurozóny (pro odchod spořádaný totiž neexistují vůbec žádná pravidla). Evropská centrální banka je jedinou evropskou federální institucí a nemá na evropské úrovni partnery v podobě vlády nebo centrální fiskální autority. Jeden právní výklad zakazuje vzájemnou fiskální pomoc a vzájemné ručení v eurozóně, jiný právní výklad nařizuje ECB dbát o stabilitu v celé eurozóně (tedy nejen v Německu, ale i v Řecku nebo Portugalsku). A péče o stabilitu znamená i péči o to, aby se eurozóna nerozpadla. Můžeme se na celou věc dívat také tak, že ECB si počíná velmi odvážně a jednou ji možná historie bude vděčná.
Lze to však chápat i tak, že určitá neblahá a tichá nevraživost ze strany německých ekonomů a vysokých úředníků je jakýmsi varováním: ať si to příště ECB s rozmachem k nákupu dluhopisů rozmyslí, nebo…
Druhá neveselá zpráva je, že německá vláda začíná připravovat své banky k rekapitalizaci pro případ řeckého bankrotu, s nímž trhy již delší dobu vlastně počítají. Němcům ale jaksi schází scénář pro případ, že k restrukturalizaci dluhu přistoupí i další země, v první řadě třeba Irsko. A řecký bankrot může způsobit snížení ratingu francouzských bank, tedy potažmo Francie. A to by zase vyřadilo ze hry celý konstrukt záchranného valu. Fakt je, že krize eurozóny dostupuje svého prozatímního vrcholu. Euro se třese ve svých základech.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
