Dohoda o dluhových stropech v USA – škoda už byla napáchána

Americký prezident Barack Obama právě oznámil, že dohoda o dluhovém stropu byla dosažena a krátkodobá pozitivní reakce trhu zjevně naznačuje, že navýšení dluhového stropu v americkém Senátu i Sněmovně reprezentantů by už mělo být jen formalitou.

Přesto mnozí komentátoři naznačují, že škoda už byla napáchána. Slavný americký politolog a novinář Fareed Zakaria vstoupil už v poslední době poněkolikáté na pole edukativní politické ekonomie a velmi se mu zde daří: vysvětluje jednoduše a polopaticky složité věci.

Zde je jeho sloupek pro CNN.

Politolog například vysvětluje, že kromě Dánska jsou Spojené státy jedinou zemí na světě, která má zavedeny dluhové stropy. Přitom v Dánsku je strop nastaven úmyslně tak vysoko, aby nemusel být zvedán.

(Ač to není otevřeně řečeno, tak tím autor naznačuje podle mne toto: „good practice“ a její rozšíření je důležitější než ideologie. Pokud nějaká praxe existuje pouze v jedné zemi na světě a do světa se ani postupem času nerozšíří, je to zpravidla blbost čili „bad practice“. To by si mohli zapsat za uši i čeští politici.)

Zakaria vysvětluje, že pokud Kongres autorizuje výdaje na určité úrovni a daňový příjem na nižší úrovni, je zjevné, že výdaje převyšují příjmy. A v USA Kongres – včetně republikánů – schválil rozpočet, ve kterém výdaje převyšují příjmy. Z toho pak logicky vyplývá, že stát tuto situaci může vyřešit pouze vydáním dluhopisů.

Přijít s dluhovými stropy poté, co byl schválen rozpočet, je jako podívat se na výpis z Visa karty a zavolat do firmy Visa: my vlastně už nechceme koupit všechny ty věci, které jsme si již koupili.

Proto je podle autora třeba nejdříve zaplatit účty, a potom se teprve bavit o výdajových návycích a zlozvycích. Ironií osudu bylo zavedení dluhového stropu po vstupu USA do první světové války, aby Kongres nemusel schvalovat každé nové vydání dluhopisů. Jenom od roku 1960 byl dluhový strop zvýšen jednaosmdesátkrát bez jakéhokoli politického dramatu.

Američané sami nesmyslně a zbytečně vytvořili umělou situaci, kdy svět začal pochybovat o jejich kredibilitě. Ratingové agentury začaly uvažovat o snížení ratingu a důležité vlády a hráči na trhu o udržitelnosti dolaru jako světové rezervní měny.

Nic z toho se podle Zakarii neděje proto, že americká vláda vytváří schodky. Ještě před měsícem neměly USA žádné potíže půjčit si peníze, naopak půjčovaly si levněji než kdy jindy v historii.

Amerika čelí nedůvěře investorů, protože se chová jako pitomec: odmítá zaplatit, i když výběrčí daní už čeká přede dveřmi. Škoda už byla napáchána. Kdykoli bude nyní dluhový strop zvedán, bude to provázet politická bitva a svět se bude ptát: Dodrží Spojené státy své závazky, či nikoli?

K podobným závěrům dochází ve svém sloupku pro Financial Times Clive Crook. Obama nyní zabránil bankrotu, ale zrušit hrozbu, která se vůbec neměla uskutečnit, je chabý důvod k radosti. Zkušenost z posledních týdnů už nejde odstranit. Svět počítá s novým rizikovým faktorem a ptá se, zda se toto nesmyslné a vyhrocené drama bude každou chvíli opakovat.

Dosažená politická dohoda málo řeší dlouhodobé zadlužení a dlouhodobé daňové strategie a rámce. Bitva a dohoda toho vyřešily velmi málo.

Politické důsledky jsou zjevnější. Republikáni by ztratili, kdyby svojí neústupností způsobili bankrot. V každém dalším scénáři jsou z nich jenom vítězové. Logika je brutální. Republikáni trochu zatlačili, a prezident ustoupil. Opozice uvnitř Demokratické strany už říká, že se vzdal nějak příliš snadno. Republikáni nepřistoupili ani na mírnější zvýšení daní, protože to Tea Party zablokovala. Prezident Obama se naopak dokázal zachovat odpovědně a postavit se opozici uvnitř vlastní strany. Právě proto si to podle autora politicky odnese.

…

K celé věci lze doporučit k přečtení ještě článek Davida Caye Johnstona pro Reuters.

Autor zasazuje možnost státního bankrotu do amerického historického a konstitucionálního rámce.