Jeden z dní D, kdy jsou na Českou republiku - tentokrát do Brna – nasměrovány reflektory světových médií, je dobrou příležitostí pokusit se o definici národních zájmů.
Prezident této republiky se obává demokratického deficitu, byrokracie, diktátu nikým nezvolených elit, společné obrany, nároků sudetských Němců a kdoví čeho ještě.
Viděl bych to obráceně: nejprve definovat národní zájmy a pak teprve přemýšlet, do jaké míry je může případně ohrozit Evropská unie (když odhlédneme od MALIČKOSTI, že diskuse k Lisabonské smlouvě trvala v Evropě několik let a už skončila). Všimněme si ale, že se v Česku o racionální definici národních zájmů, na kterých by se mohla bez větších potíží shodnout celá politická reprezentace, vůbec nikdo ani nepokouší.
Zde je tedy pokus o definici národních zájmů, který se zrodil z občasné a postupné diskuse s lidmi velmi různých názorů.
1. Česká republika potřebuje malý, ale efektivní stát. Menší byrokracii a úřednictvo, které chápe práci pro občany a společnost jako službu.
2. Česká republika potřebuje bojovat s korupcí, která se v poslední době podle všeho rozmáhá ještě více než dřív a stává se dokonce jakousi samozřejmostí, se kterou se všude jaksi počítá.
3. Potřebujeme perfektní školství na všech úrovních a vzdělané obyvatelstvo. Prospěje nám vyšší jazyková gramotnost občanů.
4. Potřebujeme získat maximum evropských fondů a co nejlépe a nejefektivněji je využít.
5. Potřebujeme špičkovou vědu.
6. Potřebujeme, aby politiku přestala ovládat společenská spodina. Je třeba, aby do ní byly ochotny vstoupit skutečné elity.
7. Potřebujeme regulaci lobbingu na standardní evropské úrovni. Zájmy nejrůznějších skupin způsobují neuvěřitelné prodražování státních a veřejných zakázek.
8. Potřebujeme se lépe starat o životní prostředí i veřejný prostor.
9. Prospěje nám vyšší investice do živé kultury, která přitáhne i turistický ruch.
10. Potřebujeme omezit energetickou závislost na Rusku a větší diversifikaci zdrojů.
Žádná z těchto priorit - jak jsem se je pokusil sepsat – není v konfliktu ani s Lisabonskou smlouvou, ani s Evropskou unií. A všimněme si, že korupce, životní prostředí, starost o veřejný prostor, efektivní využití evropských peněz nebo energetická bezpečnost jsou témata, o kterých kritici Lisabonské smlouvy vůbec, či takřka zásadně, nemluví.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
