0:00
0:00
Audit Jana Macháčka14. 9. 20115 minut

Centrální banky v ohrožení (a euroaktuality)

Astronaut

Pro včerejší Radiožurnál (ČRo 1) jsem sepsal tuto poznámku o poněkud nechutných útocích na centrální banky.

Jak se nám ten svět rychle mění! Vezměme si nezávislost centrálních bank. Na počátku devadesátých let zavládl ve světě jakýsi univerzální konsenzus o nezávislosti centrálních bank. V tehdejších zlatých dobách ekonomického liberalismu se argumentovalo především grafickými důkazy o tom, že země, které mají nezávislou centrální banku, mají dlouhodobě nižší míru inflace a dokonce i vyšší hospodářský růst.

↓ INZERCE

Mnozí ústavní právníci říkali, že vzniká jakýsi další pilíř moci: kromě moci výkonné, legislativní a soudní ještě autorita měnová. Ve dvou zemích na světě má přitom nezávislost centrální banky dlouhou tradici: v USA a Německu.

My v České republice jsme tato doporučení (nebo tuto ideologii či filozofii) dokonce vzali tak vážně, že nezávislost centrální banky jsme jako první země na světě dali do ústavy, a dokonce jsme to zařídili tak, že prezidentův výběr členů bankovní rady nepodléhá žádným brzdám, pojistkám ani kontrolám (což také není dobře, ale to je jiné téma).

Když před dvanácti lety – v rámci opoziční smlouvy – podnikli pánové Klaus a Zeman útok na nezávislost České národní banky, kritici říkali: co si o tom svět pomyslí, nebudeme srovnáváni s mečiarovským, tedy poněkud autoritativním Slovenskem? Když si ale dnes čteme, co říkají američtí prezidentští kandidáti za Republikánskou stranu o tamější centrální bance (tzv. Fedu), trneme, jak se tato strana zkazila. Rick Perry, texaský kandidát na prezidenta, obvinil šéfa Fedu z vlastizrady a po volbách chce prý navrhnout jeho trestní vyšetřování. Podle Michele Bachmanové, kongresmanky z Minnesoty, bude po republikánském vítězství Fed „zmenšen a držen na tak krátkém obojku, až bude bolestí pištět“. Další navrhují přísný audit hospodaření.

A to všechno jen proto, že se Fed svojí politikou měnového uvolňování snaží zabránit vzniku smrtící spirály poklesu cen, tedy deflaci, která dusí například japonskou ekonomiku už dvě desetiletí.

V Evropě se děje cosi podobného v bleděmodrém. Evropští politici prokázali katastrofální neschopnost, nerozhodnost a zbabělost řešit krizi eura, takže Evropské centrální bance nezbývá než se nákupem dluhopisů postižených zemí snažit zabránit nejhoršímu. To však vede německé zástupce v ECB k rezignaci a mnohé německé politiky k útokům na ni. Tito kritici ale neříkají, jak se má krize eura řešit: z eurozóny vystupovat nelze – dokonce se to ani nesmí – a pro státní bankrot neexistují pravidla. Jako by někdo toužil po tom, aby došlo k chaosu a neřízenému rozpadu. A ten někdo tiše zuří, že se tomu ECB snaží bránit.

Člověk asi nemusí být nutně konzervativec, aby si všiml, že leccos, třeba politika, je leckde ve světě – třeba v Americe – pořád horší. A to bohužel často tam, kam jsme si dříve chodili pro rozum a poučení. Některé výroky by nepřekvapily v dnešním Maďarsku, kde vládnoucí ústavní většina vyhrožuje kriminálem leckomu, ale v USA?

K současnému vývoji kolem eurozóny pár aktuálních poznámek:

1. Sarkozy, Merkelová a řecký premiér Papandreu si dnes večer budou videotelefonovat. Není to vzhledem k dramatickým událostem trochu málo?

2. S čínskými investicemi do evropských aktiv, natožpak dluhopisů postižených zemí to nakonec nebude tak horké. Z hlediska svých velmocenských zájmů má Čína na výběr: může se v tichosti i otevřeně zmocňovat evropských aktiv a posilovat tak vliv (když tento nejbohatší a nejrozmazlenější kontinent světa není schopen pomoci si sám). Anebo může Čína kázat, moralizovat a poučovat, jak si má „prohnilý“ (toto slovo nikdo z čínských politiků neříká, je to nadsázka autora) Západ pomoci sám, snížit zadlužení a udělat si doma pořádek. Jde o to prezentovat čínský systém jako funkční, pořádkumilovný a morálně nadřazený, což je dlouhodobě důležitější než krátkodobé ekonomické či finanční zájmy.

Včerejší výroky čínského prezidenta to jen potvrzují. Minimálně chce Čína se Západem „obchodovat“ a získat od EU status „tržní ekonomiky“, což dále vylepší její pozici v mezinárodním obchodu.

3. Americký ministr financí Tim Geithner navštíví během týdne Evropu už podruhé a dokonce se zúčastní setkání evropských ministrů financí ve Vratislavi. Samozřejmě chce apelovat na Unii, aby udržela eurozónu pohromadě a povzbudila ekonomický růst.

Trochu se obávám, že to nebude moc platné. Je totiž zřejmé, že jakýkoli „akčnější nadstandard“ vyžaduje změnu a ratifikaci evropských smluv a hlavně změnu německé ústavy. A to je prostě běh na dlouhou trať. Jakkoli je situace dramatická a brzy může být i drastická, Unie zůstane těžkopádná.

A co se týče „povzbuzování růstu“, tak na to v Evropě převládá názor, který se blíží tomu, co zná Geithner z domova: tedy názoru amerických republikánů.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Proč se Karel Čapek nemýlil, když věřil v člověkaZobrazit články