Na sankce zapomeňte

Pokud mělo smysl někdy Rakousku hrozit diplomatickými sankcemi, tak je

to nyní. Jenže tento nástroj je už v EU zdiskreditovaný.

Mluvčí Evropské komise prohlásil, že Evropská unie respektuje

svobodnou volbu rakouského lidu a alpská země zůstává i přes skoro třetinový podíl extrémně pravicových stran v novém rakouském parlamentu důležitým unijním partnerem. To ostře kontrastuje s volbami roku 1999, kdy hned po senzačním výsledku Svobodných Jörga Haidera začali eurodiplomaté významně radit, kdo má ve Vídni vládnout a kdo ne. Třetí lidovci pak nakonec s druhými Svobodnými onu neslavnou koalici utvořili a přišly na pořad dne diplomatické sankce 14 států proti zbývajícímu 15. Právě tehdy se diplomatické sankce v Unii navždy zdiskreditovaly.

Za prvé: Zbývající údajně více demokratické státy zcela zapomněly na 80 procent Rakušanů, kteří tehdy Haidera nesnášeli. Dokonce se po uvalení sankcí přehlížely i takzvané Donnerstagsdemonstrationen, kdy pravidelně ve čtvrtky Rakušané v pouličních protestech světu vzkazovali, že Rakousko není jen Haider.

Za druhé: Vláda Wolfganga Schüssela si počínala nakonec velmi dobře, úspěšně reformovala mnohé korupční státní sektory z dob velkých koalic a sám Haider i se svou zálibou v zaměstnanecké politice Třetí říše zůstal v Korutanech.

Za třetí: Danajským darem pro zásadový postoj 14 evropských zemí bylo tehdejší přidání se Česka pod vládou Miloše Zemana. Vyspělou západoevropskou zemi tak skoro rok bojkotoval i postkomunistický soused, kde pětina lidí volí komunisty a u vlády se tehdy držela jednobarevná vláda prostřednictvím originálního mocenského vynálezu, takzvané opoziční smlouvy.

A konečně za čtvrté: Sankce byly ve výsledku zcela neúčinné. Už v polovině roku 2000 některé unijní země viděly, že se v Rakousku nic převratného neděje, a jednotná eurolinie se postupně rozpadala. Jako únikový manévr se pak do Rakouska vyslali na inspekci tři moudří mužové: německý právník Jochen Frowein, bývalý finský prezident Martti Ahtisaari a někdejší španělský ministr zahraničí Marcelino Oreja. Ti dle zadání doporučili zrušení sankcí a problém byl k úlevě všech smeten ze stolu.

Poučení tkví v tom, že hrozba diplomatických sankcí mezi rovnocennými partnery v Evropské unii má být jen nástrojem nátlaku, ne reálným trestem. Kdyby se v roce 1999 tento nástroj tak zbůhdarma nepromrhal, mohli by evropští diplomaté třeba nedávno s touto pohrůžkou na rtech docílit jiné vlády na Slovensku. Nebo nyní mohli tlačit na lidovce, aby i nadále hráli druhé housle ve velké koalici, než první housle v radikálně pravicové vládě. Ale kdo jim po minulých zkušenostech s bezzubými eurosankcemi uvěří? A zvláště v Rakousku?

Díky za pozornost. Další audia si můžete stáhnout na adrese podcast.respekt.cz