Členům redakce jsme položili tři otázky:
- Jaká politicko-společenská událost vás nejvíce zaujala v roce 2013?
- Jaká kulturní událost vás v roce 2013 nejvíce oslovila?
- Jaký článek Respektu z roku 2013 vám utkvěl v hlavě?
↓ INZERCE
Erik Tabery • Autor: Ilustrace – Pavel ReisenauerJaroslav Spurný, redaktor Respektu • Autor: Archivkundra 300 • Autor: Respektmachacek 300 • Autor: Respekt Erik TaberyJaroslav SpurnýOndřej KundraJan MacháčekLauder • Autor: Respektvitvar hubeny • Autor: RespektNezbedao • Autor: Respekt jaros • Autor: Respekt Silvie Lauder Jan H. VitvarOndřej Nezbeda Milan Jarošuhlir • Autor: Respektcapova 300 • Autor: Respektkavanova • Autor: Respektbrolik • Autor: Archiv Martin Uhlíř Hana ČápováLucie Kavanová Tomáš Brolíklindner tomas • Autor: Respektkroulik300 • Autor: Respekt Jiří SobotaEva MošpanováNaďa BuchtováKateřina MázdrováMichal Ischia Tomáš LindnerPavel TurekPavel Kroulík
- Lež má dlouhé nohy • Autor: Ilustrace – Pavel Reisenauer Asi bych spojil dvě do jedné - úspěch populistů Miloše Zemana a Andreje Babiše. Oba pánové měli po zásluze velmi špatnou pověst, ale ukázalo se, že dobrý marketing dokáže velké věci. Nepodléhal bych ale depresi, že je to konec demokracie. Bude to těžší, ale je to zároveň skutečnost, ze které se můžeme poučit. Z pozitivního hlediska mi utkvěly v hlavě aktivity nevládního sektoru jako je Rekonstrukce státu, Demagog.cz či Evropské hodnoty.
Lež má dlouhé nohy Autor: Ilustrace Pavel Reisenauer, Ilustrace - Pavel Reisenauer - Bylo jich víc, ale nejvýrazněji mě asi oslovil třídílný Hořící keř, který je skvěle napsaný, natočený i zahraný. Výkon Jaroslavy Pokorné považuji za jeden z nejlepších, co jsem za posledních dvacet let viděl.
- Je jich hodně, ale nejvíce Tajemné zločiny ve Valdicích od Petra Třešňáka. Možná je to ale tím, že vím, jak moc času a energie to stálo. Je to ale těžká volba, protože samotného mě překvapuje, kolik textů mi po této otázce vytanulo na mysli.
- Žádná. Slovo nejvíce se asi nedá použít. Těší mě už několik let probouzející se občanská společnost. Instituce, petice, analýzy. Při své práci vidím, jak se zvedá, profesionalizuje, zlepšuje. Pokud píši zvídavé články - třeba o energetice - nemusím ani moc pátrat. Je tu řada institucí nebo jedinců, které stačí oslovit, nebo najít jejich analýzy na internetu. Zasvěcenost, kterou v nich nacházím, mi dává velkou naději, že rozhodování o společnosti a vize budoucnosti se pomalu přesunuje do rukou společnosti samotné. Přestáváme si naštěstí myslet, že by to za nás měli dělat politici.
- Centrum Brna v osm hodin ráno. Když tam přijedu s časovou rezervou před schůzkami, je úžasné se motat po centru a hledat kavárnu. Asi je to nejzajímavější happening, který jsem v posledních letech opakovaně prožil.
- Byly jich desítky. Těch, které si s respektem pamatuji. Nejvíc zřejmě Tajemné zločiny ve Valdicích od Petra Třešňáka. Ten článek ční i v obecně velmi vysoké kvalitě Respektu.
- Z těch velkých událostí zcela nepochybně pád vlády Petra Nečase. Nejde ale ani tak o policejní vyšetřování, které k tomu vedlo. Překvapilo mě, že konzervativně se profilující politik Nečas, který nikomu nedaroval sociální dávku navíc a který měl tendenci stále odhalovat nějaké slabší články ve společnosti a zpřísňovat pro ně podmínky, své tajné milence Janě Nagyové, z níž si udělal šéfku kanceláře, vyplácel milionové odměny. U něj jsem takové pokrytectví opravdu nečekal.
- Spíše bych řekl - ztráta. Smrt a odchod editora Respektu Tomáše Pěkného. novináře s vytříbeným citem pro jazyk, obsah a formu.
- Andrej Babiš • Autor: Ilustrace – Pavel Reisenauer Téma Jiřího Soboty o introvertech; investigativní analýza Ivany Svobodové o Andreji Babišovi, téměř všechny velké zahraniční reportáže Tomáše Lindnera (naposledy třeba ta o uprchlících z Afriky) a to samé platí pro investigace Jaroslava Spurného, téma Petra Třešňáka o zločinech na vězních ve Valdicích a rozhovor Ondřeje Nezbedy se spisovatelem Jen Lien-kchem.
Andrej Babiš Autor: Ilustrace Pavel Reisenauer, Ilustrace - Pavel Reisenauer
- Nejvíce mne potěšil propad euroskeptiků a pravicových extremistů ve volbách, politický konec Václava Klause, stejně jako propad SPOZ a fakt, že komunisté a ČSSD nemají dohromady většinu. Nejvíce mne zklamal bombastický zásah policie a státních zástupců proti „korupci v politice“, který se bohužel skutečných kmotrů nedotkl a který způsobil vznik nedemokratické prezidentské vlády bez kontroly a zrození nabubřelého moceneského apetýtu hlavy tohoto státu.
- Kultura pro mne byla bohužel nejvíce poznamenána sérií „odchodů“, od kamaráda Filipa Topola po Lou Reeda. Koncert - Nick Cave v Holešovicích a výstava Emil Nolde ve Vídni.
- Většinou mne potěší cokoli od Martina M. Šimečky, Karoliny Vránkové a témata Petra Třešňáka. A nadchl mě krátký rozhovor Lucie Kavanové s dvěma průkopnicemi punkového vyšívání.
- Nijak prudce originální, ale doma prezidentské volby. Nejprve tím, jak byly napínavé a jak se spousta lidí zase po čase nadchla pro politiku. A pak samozřejmě tím, nakolik jejich vítěz změnil a mění dál základní půdorys rozhodování v Česku. A pak události kolem aféry Nagyová, zejména principiální přístup policie a státních zástupců.
A na globální scéně taky pluji s proudem, v němž je třeba časopis Time, a zmíním zvolení a následné činy nového papeže Františka. Hlavně jsem ocenila jeho vstřícnost vůči jiným náboženstvím, homosexuálům či to, jak trefně komentuje sociální nerovnost či konflikty ve světě. - Namátkou: skvělý americký seriál House of Cards, který navíc Netflix zveřejnil na webu celý naráz. Z domácích České století a Český žurnál.
V kině jsem konečně docenila smysl 3D na Gravitaci a hodně si užila hon na Usámu v Zero Dark Thrity.
Z knížek mě bavili le Carrého studenováleční špioni (Jeden musí z kola ven) nebo fascinující deník ruské revoluce Alji Rachmanovové Studenti, láska, Čeka a smrt. Hodně „nordic noiru“, mimo jiné taky proto, že jsem se s králem norské krimi Jo Nesboem v červnu s Oslu setkala osobně. A mnoha let znovu přečtená Kazanova Tichá dohoda.
A v divadle jedna z nejlepších světových balerín současnosti Světlana Zacharovová. - V paměti mi utkvěly skvělé objevy kolegů investigativců (podrobná rekonstrukce lánské schůzky či kauzy Nagyová) či překvapivé texty o nejrůznějších fenoménech (ženský a mužský mozek, introverti). 7 profil richard • Autor: Respekt Z vlastních textů mě letos ohromně bavily zejména výlety do historie - třeba jak Britové objevili pod asfaltem na parkovišti v Leicesteru 500 let ztracenou kostru anglického krále Richarda III. Je tam všechno - politická propaganda, s níž Shakespeare píšící pro následnické Tudorovce udělal z Richarda mnohem větší zrůdu než jakou ve skutečnosti byl. Věda - identitu Richarda se podařilo ověřit jen díky tomu, že vědci objevili žijící příbuzné jeho sestry. Neuvěřitelná vytrvalost několika jedinců, kteří deset let otravovali archeology, aby se na to parkoviště vydali.
7 profil richard Autor: Respekt
- Neschopnost vybrat normálního ministra kultury. Respektive schopnost vybírat čím dál nenormálnějšího.
- Dalo by se psát o Evě Koťátkové na benátském bienále, o Karlu Malichovi na Pražském hradě, o Drtikolově monografii od Anny Fárové, o Ivanovi Sobotkovi v Kutné Hoře, o fakáči Davida Černého, o Chapmanech v Rudolfinu, o Janu Křížkovi v Národní galerii, o Rytmech - pohybech - světle v Plzni, o de Fombellově Vangovi, o Noci nevěsty v Uherském Hradišti, o Sorrentinově Velké nádheře a samozřejmě i o Sedláčkově a Kosatíkově Českém století. Autor těchto řádků ale musí přiznat, že kulturní rok 2013 bude mít chtě nechtě spojený se smrtí Filipa Topola. Nic zásadnějšího se pro něj fakt nestalo.
- K výhodám téhle práce patří možnost setkat se s lidmi, s nimiž by se člověk asi jinak nesetkal. Letos došlo na Karla Malicha a za to by se autor těchto řádků rád ještě jednou poděkoval.
- Zvolení papeže Františka. Kéž by se v českém kléru, ale i mezi českými politiky objevil někdo s takovou odvahou, schopností empatie, noblesního chování a se smyslem pro podstatné hodnoty a jejich symbolický význam. Sympatický je mi především neokázalý způsob, jakým papež František svou roli naplňuje.
- Možná letos nevyšel tak komerčně přitažlivý román jako Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové, a možná ani tak existenciálně naléhavý jako Stropy Zuzany Brabcové. Přesto si myslím, že letošní rok byl neobyčejně plodný, co se kvality české prózy týče. Konkrétně mám na mysli novely Nonstop Eufrat Veroniky Bendové, Zázemí Jany Šrámkové, Nícení Ivany Myškové (vyšla sice už vloni, ale na úplný závěr roku), povídkovou knihu Láska na cizím hrobě Ludvíka Němce a romány Dějiny světla Jana Němce a Anarchista Magdaleny Platzové. Všechny tyto tituly mají jedno společné. Je z nich cítit, že autorům o něco jde; že se skrze ty příběhy snaží nějak uchopit a promyslet svůj život, sebe a svět, který je obklopuje. Naprostá většina z nich navíc osobitým stylem a vytříbeným jazykem. Oceňuji, že neutíkají do exotických zemí, neuchylují se k prvoplánovým zápletkám, efektům, ke společensky aktuálně žádoucím tématům. Snad se nemýlím, ale zdá se mi zkrátka, že česká próza zažívá v tomto ohledu dobré časy.
- Jako vášnivý tenista mám radost z oznámení účasti tenisové legendy Billie Jean Kingové na zimní olympiádě v Sochi v roce 2014.
- Gravitace v kině, Malich na hradě, Nick Cave v iPodu a Krvavé země v knihovně.
- Byl jsem nadšený z atmosféry na Kyjevském náměstí Nezávislosti a z odhodlání se kterým lidé bojují za svobodu i přes nepřízeň počasí a vládnoucí moci.
- Důležitých událostí bylo hodně a možná má řada z nich něco společného: jako by si svět řekl, že relativně příznivých zpráv už bylo dost a teď je zase čas na ty špatné. Po slibném arabském jaru přišel chaos v Libyi a genocidní válka v Sýrii. Kreml si stále zřetelněji počíná podobně jako v éře Sovětského svazu, což skoro nikde nebudí velkou kritiku.
V Česku vyhrál prezidentské volby mstivý a potměšilý Miloš Zeman, a jeho úřednická vláda působila chaos v zemi, zatímco ji Česká televize servilně nazývala „vládou odborníků“. Pokračuje tu také přehodnocení pohledu na minulost, podle něhož komunistický režim nejen že nebyl totalitní, ale vlastně ani tak špatný, neboť v něm existovala kvalitní zubní péče a JZD Slušovice. - Novinky jsem bohužel moc nesledoval, napadá mě jen pár starších věcí, na které jsem narazil až teď nebo se k nim vrátil: Album Radůzy Při mě stůj, knihy Cormaca McCarthyho Cesta a Tahle země není pro starý, Michala Ajvaze Lucemburská zahrada, sci-fi povídka Za bariérou v Orlu nebo film Kouř jako vzpomínka na to, v čem jsme vyrůstali.17 1 • Autor: Respekt
17 1 Autor: Respekt - Několik historických témat, které Respekt přinesl - třeba o Jaroslavu Haškovi nebo náladě v předvečer první světové války. Z předvánočního čísla doporučuji číst článek o Monty Pythonech. Z vlastních textů mě kupodivu asi nejvíc bavilo pracovat na recenzi životopisu Reinharda Heydricha, což je žánr, kterému se moc často nevěnuji.
- Budu osobní. Když jsem si na konci srpna přečetla, že Ústavní soud zrušil rozsudek nad porodní asistentkou Ivanou Königsmarkovou, rozbrečela jsem se radostí. O její kauze jsem několikrát psala. Trest, dvouletá podmínka, pětiletý zákaz činnosti a povinnost uhradit zdravotní pojišťovně 2,7 milionu korun za údajné chyby při vedení domácího porodu mi připadal nefér. Celá kauza působila od začátku do konce jako „konečné zúčtování“ lékařů s „protivnou zastánkyní“ přirozených porodů a sebevědomých matek.
Proč mi nález Ústavního soudu připadá tak důležitý? Nejde jen o spravedlnost pro jednu porodní asistentku. Jde především o rodičky a jejich postavení. Zatímco třeba v Německu si matka svobodně vybírá z celého vějíře možností – od medicínsky vedeného monitorovaného porodu přes přirozený porod s asistentkou v porodním domě až po porod doma – české rodičky nemají na výběr. Slova o „svobodné volbě místa a způsobu porodu“ by si měl každý porodník dát nejen do brožurky, kterou láká klientky, měl by je brát opravdu vážně. - Koncert americké vokální skupiny Manhattan Transfer v Lucerně. Je fascinující - a pro mě jako pro člověka, který stěží zazpívá jednoduchou písničku, naprosto nepochopitelné - co všechno se dá dělat s lidským hlasem.
- Text o Pavlu Sládkovi Matějném. Chtěla jsem o muži, který nahlásil třináct protiromských pochodů městy napříč republikou, vědět víc. Až do určité chvíle se to dařilo. Z otevřených zdrojů, z rozhovorů s lidmi, kteří ho znají, i z povídání s ním samým se začal skládat obrázek. Akce „za práva všech slušných občanů“ pořádal člověk, který se sám topí v tom, co „neslušným“ vyčítá. Přišel o práci v dole, dluhy mu přerostly přes hlavu, skončil na ubytovně, pracuje načerno. Absurdní, ale sociologům známý jev. Setkat se s touhle nepochopitelností tváří v tvář je přesto fascinující. Když mluvil o sobě, byl upřímný a přesvědčivý. Jakmile došlo na ideologii, rázem se nedalo poznat, co si opravdu myslí a co je jen politická taktika („cikány soudy postihují mírněji“ a „bílého sociálka odbude, cikán dostane všechno“). Myslela jsem, že pochopím, ale nepochopila jsem.
- Když se v moři znepokojivých politických (volba prezidenta, kauza Nagyová) i společenských událostí (protiromské pochody) snažím najít jednu, která mě naopak „nakopla“, šlo o první seznámení s konferencí TEDx. Během jediného dne jsem v Brně nasála příběhy lidí, kteří se snaží zlepšit situaci vozíčkářů ve městech, kvalitu vzduchu a jídla nebo upoutat pozornost k veřejnému prostoru. Odcházela jsem s pocitem, že se tu navzdory všemu tomu marasmu daří i skvělé věci. Díky za to.
- Čerstvě mě nadchlo představení Ucpanej systém v Dejvickém divadle. V miniaturní hospodě čtvrté cenové demaskují zkrachovalé figurky svoje slabosti s tak odzbrojujícím humorem, že divákům tečou slzy smíchy –a přesto odchází z divadla s hlodavou otázkou, zda i oni sami náhodou nejsou jen směšnou postavičkou.
Zážitkem bylo i několik večírků v brněnské tovární hale Vlněna, kde na pár večerů vznikla – a snad příští rok ještě před definitivním zbořením budovy vznikne- improvizovaná koncertní pop-up scéna. V tom krásně otlučeném industriálním prostoru je možné se na houpačce fyzicky vznášet nad bavícím se davem – a stejně povznášející byl i můj pocit ze série módních přehlídek a koncertů, které se tu konaly.
Oči mi otevřela prohlídka města z jedním z průvodců projektu Pragulic, který umožňuje nahlédnout Prahu očima bezdomovce. Díky Karimovi mám o trochu lepší představu o světě pražských gay barů, drogově závislých i prostituce – a mnohdy si na něj při toulkách městem vzpomenu. - Psát pro Respekt bývá velký zážitek, o nečekané situace totiž rozhodně není nouze. Na jaře jsem se pustila do článku o lidech, kteří trpí Crohnovou chorobou - kvůli chronickému zánětu střev se potýkají s akutními průjmy a ve městě řeší i několikrát za den problém, jak si co nejrychleji dojít na záchod. Ne vždy jsou otevřeny veřejné toalety, a tak bývají odkázáni na ochotu lidí v obchodech či různých institucích. V zahraničí vysvětlování situace zrychlují speciální karty, které stačí ukázat – pacienta by měl každý okamžitě vpustit do příslušné místnosti. V Česku zatím žádné karty nejsou, a tak jsem jednoho dne vyrazila brzo ráno ozkoušet na pražských Dejvicích, jak obtížné je se tu na toaletu bez kartičky dostat. Muselo ovšem jít o co nejautentičtější situaci, připravila jsem si tedy scénku s pracovním názvem „jsem pacient s Crohnem“ – a jako první jsem ji otestovala na ostraze v Bille. Muž vykulil oči a mírně poodstoupil. „Co že to máte?“ Pak se už ale na nic neptal, vyrazil pro klíč a sám mě odvedl na druhý konec obchodu do malé boční místnosti. Pár minut jsem počkala, prohlížela si ten šedavý kumbál - a pak s díky vyrazila vyzkoušet nedalekou Žabku. I tam mě ochotně vpustili na zaměstnanecké WC, stejně jako v nedalekém hotelu, pekařství či na ministerstvu obrany. Narazila jsem až v posledním supermarketu, kde na mě pokladní s cedulkou brigádnice znuděně pohlédla a suše pronesla, že „to tedy nepůjde“. Zaměstnanecké WC prý mají, to ano – ale já na něj prostě nesmím. Radu, co mám tedy dělat, slečna neměla. Mám veliký respekt pro lidi, kteří se s podobným ponížením vyrovnávají den co den.
- Asi to není úplně nejdůležitější, ale přesto: Petr Nečas je už třetí premiér v řadě (Stanislav Gross je případ sám pro sebe a Jana Fischera nepočítám), který odchází znectěný, vysmívaný, jako hlupák, dávaje na oplátku okázale najevo své opovržení spolustraníky, protivníky, médii, a vůbec tak nějak vším, především Českem: tedy zemí, v níž velkou část života věnoval tomu, aby jí mohl vládnout. Nevím, kde se tahle móda, že z premiérského křesla se pokračuje do hořkého politického zásvětí (případně na Hrad, což v důsledku vyjde nastejno) bere, ale rozhodně je nezdravá a divná, a můžeme za ní samozřejmě my sami i dotyční premiéři. Takže v tomhle ohledu je namístě držet Bohuslavovi Sobotkovi palce. Jeden vzor by měl, Vladimíra Špidlu. Premiéra, kterého sám pomohl před deseti lety potopit.
- Kniha - Péter Esterházy: Harmonia Caelestis.
Film - Paolo Sorrentino: Velká nádhera
Deska - Rhye: Woman - Budu mluvit jenom za sebe - asi v každém čísle Respektu v uplynulém roce vyšel nějaký pozoruhodný článek, čili sebeširší výběr je odsouzený k opomínaní. Nejvíc mi v paměti utkvěly ty články, kde jsem mohl z hodiny na hodinu sbalit ponožky a kartáček, odjet a přinést zprávu z místa, kde se děje něco podstatného a strhujícího.
Bez ohledu na měřítko: tedy jak lednová reportáž z obsazené ústecké ubytovny, tak ta nedávná prosincová z protestujícího kyjevského Majdanu. Anebo červencová reportáž z budějovického sídliště Máj (i když tam se to vlastně obešlo bez rychlého balení). Je v tom kus dobrodružství. A navíc mají radost naši fotografové, protože dobrodružství se dobře fotí.
- Když si uvědomím obrovská rizika opačného vývoje, tak za nejdůležitější považuji utlumení evropské krize. Zajímavá mi připadá reflexe pozitivních zpráv z Evropy. Levicoví intelektuálové a anglosaští ekonomové kritizují evropskou politiku Angely Merkelové zhruba stejnými argumenty jako vloni, její němečtí zastánci jí také hájí pořád stejně, nezměnily se ani názory pravicových odpůrců eura. Proměna reálného dění má tedy zatím dost malý vliv na to, jak o něm experti píší, navíc média to složité téma zase rády opouštějí. Obávám se tedy, že euru, Evropě a finančnímu světu veřejnost nerozumí o moc více než před krizí.
- Díky letošnímu albu Trouble will find me jsem s pořádným zpožděním objevil kapelu The National - a od té doby jsem na jejím poslechu docela závislý… Nadchla mě spousta filmů, třeba Pátrání po Sugarmanovi, současně dokumentární film i pohádka, prostě neuvěřitelný příběh, který například pěkně ukazuje tenkou, nahodilou hranici mezi úspěchem a neúspěchem. Mezi kulturní zážitky patří i cestování: skvělý byl třeba ryze nostalgický týden na kole u Bodamského jezera, kde jsem před deseti lety studoval.Tapeta 1200×1200 • Autor: Respekt
Tapeta 1200x1200 Autor: Respekt - Z mých článků rozhodně reportáž o posledních sudetských Němcích v Krušných horách. Místo orientace ve vzdálených zemích jsem mohl výjimečně zkoumat a popisovat vlastní kořeny a bavit se s obyvateli sousedních vesnic. V Respektu vyšlo hodně skvělých textů, nejvíce mi v paměti zůstávají nadčasové dlouhé texty v rubrice Téma, třeba o umírání od Petra Třešňáka nebo o introvertech od Jirky Soboty.
- Necítím se v rámci redakce kompetentní k této odpovědi. Hodně toho jde mimo mě, ale různými způsoby mě zasáhlo několik událostí. Zrušení rozsudku nad porodní asistentkou Ivanou Königsmarkovou. Vybojovaná uzavírka Smetanova nábřeží v Praze v rámci oživení města. Akce Vzpomínky na budoucnost, během níž došlo ke krátkodobému obsazení chátrajícího domu na pražském Pohořelci. A navrch třeba časopisem Philosophie Magazine složitě organizovaná korespondence, kterou vedl Slavoj Žižek s tehdy ještě vězněnou členkou Pussy Riot, Naděždou Tolokonnikovou
- Doma jasně vedou Houpací koně a jejich Everest. Vedle toho jsem dost poslouchal Daft Punk, Kurta Vilea, Deerhunter. Zážitek mimo kategorie bylo premiérové vystoupení Dylana Morana, první skutečně velké hvězdy stand-up comedy v Praze. Koncert – bez jakéhokoli úšklebku - Iron Maiden v Edenu za hřmění letní bouře.
Filmy: Linklaterovo v partnerském vztahu na dřeň jdoucí Před půlnoci, coby další díl volné série o tom, co od života vlastně čeká generace X. K tomu připočtu Velkou nádheru o neodolatelné lehkosti být hedonistickým intelektuálem. Se zpožděním jsem také nakoukal první dvě sérii dánského Zločinu. - Ze vlastních textů si mi v roce 2013 jako první vybaví Místo naší touhy. Ponořil jsem se v něm a následně v průběhu roku nechal spolknout kulturním děním v Ústí Nad Labem. Měl jsem pocit, že jsem ve správný čas na správném místě.
Hned v závěsu je telefonický rozhovor s britským komikem Dylanem Moranem, který si z našeho povídání udělal součást přípravy na svou pražskou show. K mému překvapení pak některé postřehy použil před vyprodaným sálem.
- Šňůra událostí počínaje Klausovou amnestií a první přímou volbu prezidenta přes pád vlády až po parlamentní volby a vyjednávání o prioritách nové koalice. Měl to ve výsledku být konec jedné éry a začátek nové. Ale zatím to spíš vypadá na krajinu po bitvě: zaťatost a zároveň rozplizlost a apatie. Tak snad už brzy začne ta rekonstrukce…
- Soundtrackem roku jsou pro mě Daft Punk, melancholie a otázky pod okázalým obalem. Podobně unikavá je filmová Velká nádhera. Koncertem roku je Rufus Wainwright, výstav je několik (Malich nebo bratři Chapmanovi). Z knih volím loňský dluh, Návštěvu bandy rváčů. Až letos jsem viděl i skvělý dánský „noir“ seriál Zločin.
- Rád jsem pracoval a pracuju se všemi texty, které jsou inspirací pro čtenáře i pro mě. Zní to možná pateticky a banálně, ale je to pravda.
- Dobrovolný odchod Josepha Ratzingera / papeže Benedikta XVI do ústraní. Najít v sobě sílu přiznat si vlastní limity, potlačit ego a uvolnit cestu, je sám o sobě velký výkon. Určitě ho kolem sebe nevidíte často.
- Strávil jsem velkou část roku v zaprášeném městečku rančerů v brazilském vnitrozemí a na sledování dění je to znát. Vydařený návrat Davida Bowieho nebo nová deska Cocorosie, určitě skvělý román Britky Kate Atkinson Life After Life. To je ale trochu povinná jízda.
Napřímo byl možná nejzajímavější folklórní soubor Klenot ve zmíněném brazilském městečku Bataypora, v němž Brazilci všech barev s neuvěřitelným nadšením pod vedením vnučky a pravnučky Jana Antonína Baťi křepčí české a moravské lidové tance. Jsou to amatéři, vloni ale ke svému překvapení vyhráli folklórní soutěž v Česku a když na sebe natáhnou opravdové historické kroje, které před desítkami let do Brazílie přivezla Baťova dcera, je to docela odvaz. - Jsem na dovolené a na všechno jsem zapomněl :-)
- Papež František • Autor: Ilustrace – Pavel Reisenauer S rostoucím nadšením jsem letos sledovala počínání papeže Františka a myslím, že někoho, kdo by ukázal jak důležitý a krásny je soucit a tolerance, jsme všichni potřebovali, ať už katolíci, nebo ne. A pak je tady Martin Mašek, který ukázal, že na takové lidi nemusíte chodit jen do Vatikánu, když zcela zdravý mladý muž nezištně daroval jednu svoji ledvinu cizímu člověku a umožnil v IKEM řetězovou transplantaci dalších čtyř. To je něco, na co bych já osobně musela hledat odvahu nesmírně dlouho a té jeho za to patří můj obrovský obdiv a úcta.
Papež František Autor: Ilustrace Pavel Reisenauer, Ilustrace - Pavel Reisenauer - Pokud film, tak Šmejdi, protože už dávno ve mně nevyvolal žádný film tolik emocí a bylo úžasné sledovat, jak moc změnil českou společnost, ovlivnil lidi, zákony, inspekce.
Pokud hudba, tak Daft Punk a jejich Random Access Memories, protože se to zkrátka hrozně příjemně poslouchá.
Pokud knížka, tak rok stará Ivana Bodrožićová a její Hotel Zagorje, ke kterému jsem se dostala až letos a vypráví příběh jugoslavské války ze stran těch, kteří před ní museli utéct a nikdy nepřestali čekat na to, až se jejich tátové vrátí. Žádné citové vydírání, jenom skvěle napsaný příběh, který zhltnete za dva večery.
Pokud divadlo, tak Teritoriální tyjátr, který si založili studenti IMS FSV Karlovy univerzity. Obě hry, které hrají, napsal student a celé je to chytré, vtipné, přátelské a srší z toho nadšení pro věc a radost, jaké při profesionálním divadle téměř nejde zažít. - Na vstup Chorvatska do EU jsme čekali při reportáži z chorvatské verzi Stalingradu - Vukovaru a každému, kdo může, odporoučím jít tam a strávit několik dní. Projetí nestačí, to vám totiž jenom ukáže ospalé městečko, s opravenýma fasádami a páru pamětníky. Když si však sednete pár večerů na zmrzlinu a budete si povídat s místními, kousek po kousku se vám odhalí děsivý svět, ve kterém každý pořád ví, kdo na ulici oproti němu je válečný zločinec, kde mají děti ve školce rozdělené prolézačky podle toho, jestli jsou Chorvati nebo Srbi, kde pamětníci války dodnes nechtějí prozradit, kde jsou masové hroby a kde si politika udělala z utrápeného města živý monument. Když nám v nemocnici pouštěli barevné záběry války z doby, kterou jsme si pamatovali, myslím, že jsme oba s fotografem měli slzy v očích a příběh toho, jak dlouho trvá léčení těchto ran, pro mě byl asi tím nejdůležitějším, co jsem kdy mohla napsat.
- Miloš Zeman • Autor: Ilustrace – Pavel Reisenauer Všichni před zvolením Zemana věděli, že pije. Před zvolením Babiše všichni věděli, že v jeho případě bude docházet ke střetu zájmu. I přes to mají tito dva muži zásadní vliv na dění v Česku. Ještěže Češi neztrácejí smysl pro humor.
Miloš Zeman Autor: Ilustrace Pavel Reisenauer, Ilustrace - Pavel Reisenauer - Pro mě to byly první evropské sborové hry, které proběhly toto léto v rakouském Grazu. Nikdy nezapomenu na mužský sbor z Rumunska, který v kostele zpíval duchovní hudbu tak něžně a procítěně, až se člověku nechtělo věřit, že před ním stojí třicet dospělých chlapů. Nejspíš ale nebyli něžní dost, protože je náš dívčí komorní sbor v kategorii duchovní hudby porazil. Poslouchat sbory z ostatních zemí je obohacující. Nejlepší jsou folklórní písně. Člověk má příležitost poznat státy jinak než skrze mapu, památky a zpravodajství.
- Z každého článku mi něco uvízne v hlavě - a nechci tady vybírat 10 nej uvíznutí. Myslím, že redaktoři Respektu odvádí skvělou práci a za to před nimi smekám.
- Více než zaujalo opět překvapilo: je to ČESKÉ ZAPOMÍNÁNÍ ve spojitosti s výslednou prezidentskou volbou, i když musím uznat, že počáteční nemastný neslaný start s následným demaskováním falešných hráčů v podobě Jana Fischera až po probuzení se a semknutí v dramatickém závěru, který ale nakonec dopadl tak, jak dopadl… Ty koncovky nám, Čechům, stále nejdou. ČESKÉ ZAPOMÍNÁNÍ v bitvě o ÚSTR, který by měl podle mnohých zkoumat spíše než totalitní režim a jeho praktiky, jež dokázaly zlomit tolik hřbetů, každodenní život traktoristů - vždyť ne všechno bylo prý špatně. ČESKÉ ZAPOMÍNÁNÍ v podobě volby Babiše s jeho škraloupem i po zkušenostech se stejně nečitelnou a již někde v propadlišti zmizelou stranou Veverek. ČESKÉ ZAPOMÍNÁNÍ, jež ani 25 let od revoluce nedává vzniknout širší celospolečenské debatě o naší minulosti. Čistý stůl je ale vždycky lepší než ten zamatlaný.
- Zatímco politice ne každý rozumí (ovšem je schopný to přiznat), do kultury mluví všichni, neboť vládne pocit, že té naopak rozumí každý. Měřítko je jasné – buďto se líbí, nebo nelíbí. Takže i já přidávám svůj příspěvek subjektivního „líbí“:
– třídílný film Hořící keř Agnieszky Holland o čase, jenž odstartoval dobu „zlomu“;
– výborná výstava Jana Křížka Mně z toho nesmí zmizet člověk ve Valdštejnské jízdárně spolu s dokumentárním filmem o Křížkově životě očima jeho ženy, respektive o jeho vztahu k tvorbě, kterou nakonec „ukončil“ a vyměnil za pěstování včel;
– cestovatelsko-kulturní zážitek, návštěva Benátek v zimě, spolu s četbou esejů Josefa Kroutvora Benátky a nestárnoucím Viscontiho filmem La morte a Venezia – Smrt v Benátkách.
– a také spousta drobností, dnes naposledy dva kluci z Prahy, kteří jedou na kolech po Indii a ve slumech děckám pouštějí filmy. Prostě jen tak. Více na roadcinema.com. - Jsem příliš vně kotle, ve kterém se každý týden „vaří“ Respekt, proto nějaké žebříčky je těžké sestavovat. Skvělých článků (nejen v Respektu, ale i těch původních v Bel Mondu) byla obrovská spousta. Střílím proto tak trochu od boku: v hlavě mi uvízl rozhovor s Agnieszkou Holland a rozhovor s Michalem Uhlem (o zkoumání života traktoristů za minulého režimu). A taky texty nadčasové, třeba Cena za dobrou smrt, jenž byl napsán v čase, kdy odešel nám blízký kamarád a kolega Tomáš Pěkný. Jinak si velmi cením i „drobných prací“, jako třeba sloupků Karolíny Vránkové. Ono totiž napsat vtipný krátký text, který nespadne do lacinosti a trapnosti, je pěkná dřina. Stejně tak mám ráda nabroušený ostrovtip kolegy Fily na webových sloupcích Dělníci kultury. Ale dík patří všem. To je bez diskuse. Hezký další rok 2014.
- Říkejte mi pravdivě • Autor: Ilustrace – Pavel Reisenauer Lidská zapomnětlivost posadila na Hrad Miloše Zemana. Lidská slabost položila vládu Petra Nečase a odevzdala moc do rukou prezidenta. Lidská bezradnost vyzdvihla ve volbách populistické projekty Andreje Babiše a Tomia Okamury.
Říkejte mi pravdivě Autor: Ilustrace Pavel Reisenauer, Ilustrace - Pavel Reisenauer
Přes tyto tři události, které, věřím, mohou v budoucnu českou demokracii nakonec posílit, se mi jako nejvýznamnější událost roku 2013 jeví hromadný návrat mediálních společností z rukou zahraničních vlastníků do vlastnictví českých podnikatelů a v jednom případě dokonce i vysoce postavených politiků. - Po roce jsem se opět rád ponořil do filmového světa hobitů, na kterém jsem vyrostl. Jsem ale jinak čím dál více přesvědčen, že mnohem zajímavější počiny nyní tvoří televizní studia. Kromě mé srdeční záležitosti jménem Hra o trůny bych zmínil seriály Newsroom a House of Cards, který je zároveň přelomovým dílem z pohledu distribuce obsahu.
Jednou z důležitých kulturních událostí roku 2013 je pro mě určitě rozšíření streamovacích služeb v Česku. Po Rdio, Deezer či Google Music nyní přišlo i Spotify. Doufejme, že filmové a seriálové služby jako Netflix je budou brzy následovat.
Z české tvorby bych zmínil minisérii HBO Hořící keř a také výjimečný počin České století - konečně ukázka účelně vyložených koncesionářských poplatků v oblasti vlastní tvorby České televize.
Z knih bych doporučil fantasy ságu Kroniku královraha od Patricka Rothfusse. I druhý díl ukázal, jak obrovský talent vlastně debutující autor má a směle se tak řadí mezi klasiky žánru. Navíc je to čtení přístupné i těm, kteří jinak fantasy neholdují.
V roce 2013 mě zarmoutil odchod Jiřího Krejčíka, jeho Vyšší princip je pro mě jedním z nejsilnějších filmových zážitků vůbec. - Budu se zřejmě opakovat s velkými tématy jako Vzpoura samotářů,Tajemné zločiny ve Valdicích či příběh Kingova projevu po padesáti letech. Stejně silně, i vzhledem k aktuálnosti, na mě zapůsobila nedávná reportáž z centra ukrajinských demonstrací či hrůzostrašné příběhy pacientů z vrchlabské nemocnice.
Většinu času však trávím s texty pro web Respektu a proto mi utkvěly hlavně ty, které měly statisticky největší dopad. Ať již z pohledu čtenosti či šíření na sociálních sítích. Počátek roku jednoznačně ovládly texty týkající se prezidentských voleb v čele s články Proč by Franz neměl být prezident a Hnůj, póvl a hovno.
Kamil Fila mi svým článkem Food porno s příběhem představil Deník Dity P., který jsem od té doby masochisticky sledoval až do svatby, kterou jsme mimochodem v onom textu předčasně prozradili k nelibosti autorů pořadu a jistě i bulvárních periodik.
Mezi nejsdílenější články se dostávají i články psané našimi čtenáři pro rubriku Jeden den v životě, letos to byly třeba texty 1440 minut a Bosé nohy v obchoďáku.
Na závěr bych doporučil těm, kteří zatím míjeli téma Petra Třešňáka, Dobrodružství v pavilonu č. 14. Sic je to reportáž z předminulého roku, i v roce 2013 byla jedním z nejčtenějších článků.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
