Zemřel věčný kverulant Jiří Krejčík
Odešla jedna z největších osobností mezi českými filmaři
Ve věku 95 let po dlouhém pobytu v nemocnici zemřel režisér, scenárista, příležitostný herec a jedna z největších osobností mezi českými filmaři - Jiří Krejčík. Onou osobností se nemyslí zdaleka jenom objem nebo hodnota díla. Jiří Krejčík byl jeden z mála, kdo ve svém životě nedělal moc kompromisů a vždy říkal, co si myslel. Jeho konfrontačnost mu vynesla i řadu dočasných zákazů, kdy nemohl pracovat a mnoho jeho námětů bylo odmítáno.
Zběžný pohled na jeho filmografii tomu přímo nenasvědčuje, protože to vypadá, že točil téměř bez proluk po téměř 70 let, ve skutečnosti ale řada jeho filmů byla těžce vyvzdorovaná.
Většina diváků si vybaví asi nejrychleji tyto tituly: Vyšší princip (1960), Svatba jako řemen (1967) a Božská Emma (1979). Jen na těchto třech filmech je zjevná Krejčíkova univerzálnost – dokázal pokrýt vážná, patetická dramata, aniž by jejich patos byl nesnesitelný, a k tomu v sobě měl i smysl pro jízlivý humor.
https://www.youtube.com/watch?v=7×oPOM1dNJI
Vzápětí se ale rozpomeneme i na další, převážné komediální snímky Týden v tichém domě (1947), O věcech nadpřirozených (1958), Morálka paní Dulské (1958), Čintamani a podvodník (1964), Pension pro svobodné pány (1965) či Hry lásky šálivé (1971). Málokdo měl takový cit na převod Karla Čapka a Jana Nerudy na plátno jako Krejčík.
Dokázal pokrýt vážná, patetická dramata, aniž by jejich patos byl nesnesitelný.
Jeho dramatická tvorba již vyžadují pamětnickou znalost. Dnes se především jeho filmy na přelomu 40. a 50. let mohou používat k demonstraci, toho, jak složitými názorovými změnami a pochybnosti procházeli tehdejší filmaři a jaké úlitby režimu bylo třeba dělat. Na jedné straně má tak Krejčík za sebou působivý snímek Svědomí (1948), o muži, který trpí pocity viny poté, co srazí autem malého chlapce. Prakticky ve stejné době ale dělá víceméně budovatelské agitky Ves v pohraničí (1948), Nad námi svítá (1952) a Frona (1954) – u nichž sice projevil jistou míru vkusu a ideologii nenechal trčet z děje tak viditelně, ale možná právě toto polidšťování vyznívá v důsledku ještě hůře – totiž lidštěji a přesvědčivěji. Jako by ze stranicky nadiktovaných úkolů bylo možné vyjít se ctí.
O Krejčíkovi kolovaly historky, že byl náročný a na herce nepříjemný, údajně je někdy i fackoval. (Některá tato udání se ale ukázala jako nepravdivá.) Nejznámější konflikt proběhl s Janem Werichem při natáčení Císařova pekaře, kdy Werich odmítl poslouchat jeho pokyny, a film nakonec musel natočit Martin Frič. Sám se jako herec objevil v malých rolích ve snímcích Slavnosti sněženek od Jiřího Menzela a v Pelíšcích Jana Hřebejka.
Poslední film, který Krejčík natočil pro kina, byl v roce 1984 Prodavač humoru, velmi trpká satira na pokleslou zábavu pozdního socialismu. Od té doby pracoval režisér už jen pro televizi, adaptoval zde Čechova, Strindberga, opět několikrát i Čapka – s různými výsledky a viditelným úbytkem sil.
Pozornost a vzrušenou diskusi vyvolal jeho dokument Maturita v listopadu, který natáčel v roce 1989 na gymnáziu v České Třebové. Zachytil zde vzrušenou atmosféru doby, kdy v diskusi s místním ředitelem školy a před zraky studentů tepe hroutící se režim. Tragickou tečkou celé události bylo, že dotyčný ředitel krátce po natáčení spáchal sebevraždu. Autor, který ve svých filmech tak často zdůrazňoval otázku svědomí, byl nakonec sám terčem výčitek, že ve své upřímnosti zašel příliš daleko.
Kveruloval, moralizoval a „stařecky prskal“ nad úpadkem doby a zároveň mohl sloužit jako příklad, že tak činil vždy a nikoli až zpozdile.
Po Listopadu 89 se z Krejčíka stal kritik i nových poměrů, který aktivně vystupoval proti zprivatizování Barrandova. Podle něj se česká kinematografie zbavila zázemí, díky němuž mohly vzniknout promyšlená, dobře dramaturgovaná díla. Při zpětném pohledu na uplynulé dvě dekády mu musíme dát za pravdu, přestože zároveň není dobře rozhodnutelné, jakým způsobem měl být Barrandov spravován jinak.
https://www.youtube.com/watch?v=yVeMqpOPhiA
Je přitom dobře, že tu byl někdo, kdo kveruloval, moralizoval a „stařecky prskal“ nad úpadkem doby a zároveň mohl sloužit jako příklad, že tak činil vždy a nikoli až zpozdile, když už mu o nic nejde – jako například Jiří Menzel, který se z ustrašence změnil v samozvanou morální autoritu.
Pokud srovnáváme Jiřího Krejčíka s jiným veteránem Otakarem Vávrou, který zemřel přede dvěma lety po svých stých narozeninách, vidíme jasný rozdíl. Vávra se celý život absolutně přizpůsoboval všem režimům, dokázal se potlačit, jen aby si prosadil svoje. Krejčík raději nedělal nic, pokud nebyl přesvědčen, že nepopře sám sebe. Je možné, že filmoví historici s větším odstupem vylíčí tento kontrast barevněji, ale pro tuto chvíli víme jasněji, kdo byl sympatičtější osoba.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].