0:00
0:00
Analýza2. 4. 20092 minuty

Vláda v pasti nedůvěry

 
Autor: Milan Jaroš

Na první pohled to vypadá jako jednoduchý rébus. Po pádu vlády se politická moc přesunula z Parlamentu do rukou ambiciózního a cílevědomého prezidenta, který naznačil, že sám sestaví úřednický kabinet a vybere nového premiéra. Klausovi by se tak do ruky dostala možnost, kdy by mohl nadlouho ovlivňovat dění v Česku i Evropě. Vzhledem k tomu, že jeho politika je hodně nečitelná a v řadě případů v rozporu s politikou koalice i opozice (chce dosáhnout nepřijetí Lisabonské smlouvy, o Unii mluví jako o „totalitě“, vyhází vstříc potřebám a zájmům Putinova autoritářského Ruska), vypadalo to, že nic nebude politikům bránit dohodnout se na předčasných volbách a sestavení překlenovací vlády, která by nás k nim dovedla. Opak totiž znamená, že koalice i opozice se vydávají všanc nepředvídatelnému prezidentu s velkým mocenským apetitem.

Když jsem byl včera v Parlamentu, měl jsem dlouho pocit, že se politici na ničem dohodnout nemůžou. „Paroubek s námi hraje divadlo, ve skutečnosti se s námi na vládě domluvit nechce, upeče jí s komunisty,“ říkali mi špičky ODS. „Ne, to oni se nechtějí na ničem domluvit. Určitě nás chtějí nějak podrazit,“ oponovali lídři ČSSD. Nikdo z nich každopádně nebyl schopný svá slova nijak konkrétně doložit.

↓ INZERCE

Sestavování vlády je vždycky obtížné, ke kompromisu ale nikdy nelze dojít bez základní vzájemné důvěry. Sotva po pár hodinách, co spolu koalice a opozice začaly jednat, se nicméně roztočila vzájemná spirála nedůvěry: chtějí nás podrazit; co když proti nám hrají nějakou špinavou hru; nejsou náhodou dohodnutí s prezidentem, komunisty… Jestli v téhle zemi definitivně převezme moc Václav Klaus, budou si za to moc politici sami. Za pár let, až budeme analyzovat, jak tomu tehdy šlo zabránit, bude nám na to každopádně stačit jedna věta: stačilo, kdyby si tenkrát vzájemně o trochu víc věřili.

Foto: Milan Jaroš


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].