Triumf pravice v Německu

Málokdy byla Angela Merkelová před televizními kamery tak uvolněná jako včera večer. „Neříkám to často, ale jsem šťastná,“ přiznala necelou hodinu po oznámení prvních volebních odhadů v přímém vstupu do veřejnoprávní televize. Jásající členy křesťanských demokratů (CDU) a mladé dobrovolníky oděné do oranžových trikotů s nápisem „teAM“ pak rozesmátá Merkelová vyzvala, ať si pořádně užijí volební mejdan.

Merkelová se nemohla tolik radovat z výsledku své vlastní strany – CDU/CSU oproti roku 2005 ztratila necelá dvě procenta hlasů a volební výsledek (33,8 %) byl druhý nejhorší od založení spolkové republiky v roce 1949. Přesto však kancléřka splnila volební cíl. V příštích čtyřech letech bude moci vytvořit pravostředovou vládu s liberální FDP, která získala historicky rekordních 14,6 % hlasů, skoro o pět více než před čtyřmi lety.

Politika příští vlády je však pro Němce zatím hádankou. Merkelová totiž v prvním povolebním projevu slíbila, že nebude myslet jen na voliče své strany, ale že bude nadále kancléřkou všech Němců - i těch, kteří ji nevolili. Ve večerní debatě volebních lídrů všech parlamentních stran slíbila, že se přes noc nezmění a že bude pořád tou stejnou Merkelovou jako v minulých čtyřech letech. (Debata je ke shlédnutí zde.)

FDP, která přetáhla CDU 1,2 milionu pravicovějších voličů nespokojených se středovou, de facto sociálně demokratickou politikou kancléřky, ovšem bude chtít skutečnou změnu politiky. V minulých letech totiž liberálové nesouhlasili v řadou zásadních kroků velké koalice – například s protikrizovými balíčky, které podle nich zemi zbytečně zadlužily.

FDP z pravicových pozic narušují konsensus německé politiky minulých let. Žádají například snadnější propouštění zaměstnanců či výrazné zjednodušení a snížení daní, které by podle propočtů týdeníku Wirtschaftswoche ulehčilo všem příjmovým skupinám, nejvíce ovšem těm nejbohatším. I CDU nakonec před volbami slibovala snižování daní, které se však mělo týkat hlavně lidí s nízkými příjmy a neslibovalo žádné konkrétní datum daňové reformy. Ovšem i ekonomické instituty, které v minulých letech volaly po snižování daní, ho v čase krize nepovažují za reálné. Bude napínavé sledovat, jak se volební tahák liberálů – „Pracovat se zas musí vyplatit“ - promítne do programového prohlášení vlády, které by podle odhadů německých novinářů mohlo být podepsané už koncem října. Podle komentáře Financial Times Deutschland se Merkelová nenechá dotlačit k žádnému zlomu, k žádné radikální změně své politiky.

Před Merkeovou, která si obrovský respekt Němců zasloužila svou konsensuální politikou včele velké koalice se sociálními demokraty, tedy stojí nová výzva. Slovy hlavního komentáře nejčtenějšího seriozního deníku Süddeutsche Zeitung: „Pokud bude kancléřka hrát nadále roli mamky národa, tak bude mít potíže s liberály i s vlastní stranou. Pokud se ale změní v železnou lady, tak ztratí renomé a uznání u obyvatel. To znamená, že zlaté časy Angely Merkelové skončily.“ Spíše než jako moderátorka diskusí jako dosud, se bude pětapadesátiletá politička muset více chovat jako skutečná vládní „velitelka“.

Velké změny však určitě čekají levou část německého politického spektra. Zelení (10,7 %) i strana Die Linke (11,9 %) dosáhly svých historicky nejlepších výsledků, ovšem stejně budou sedět další čtyři roky v opozici. Die Linke se zřejmě opoziční role spojená s permanentní kritikou líbí, ovšem pro Zelené musí být frustrující jejich bezmocná závislost na stále horších výsledcích sociálních demokratů (SPD). SPD tentokrát pod vedením mezi voliči uznávaného Franka Waltera Steinmaiera získala jen 23 % hlasů, nejméně od roku 1893. Od sociálních demokratů utekly dva miliony voličů do tábora nevoličů, 1,2 milionů jich přešlo k často populistické Die Linke.

Pro SPD je to porážka zvláště krutá. Přichází po jedenácti letech vládnutí, které bylo podle převažujícího názoru německých komentátorů úspěšné. Schröderovy tvrdé reformy snížily počty nezaměstnaných o dva miliony a současně nepohřbily tehdy často odepisovaný silný sociální stát. Německo se stalo tolerantnější ve vztahu k přistěhovalectví; převzalo více zodpovědnosti v mezinárodní politice; stalo se pionýrem udržitelné energetiky i jiných ekologických technologií; do loňského roku bylo největším světovým exportérem; velká koalice vypracovala – pod taktovkou sociálně demokratických ministrů Steinmeiera a Steinbrücka - jeden z nejuznávanějších protikrizových balíčků atd.

První reakce na „hořkou porážkou“ ( F.W. Steinmeier) shodně volají po „obnovení“ či „hledání identity“ SPD, ovšem nikdo přesně nevysvětluje, co si pod tím vlastně představit. F. W. Steinmaier i po porážce dostal dlouhý potlesk ve stranické centrále v Domě Willyho Brandta v Berlíně, ale strana se zřejmě nevyhne nástupu mladších politiků a posílení levicového křídla, které reprezentují berlínský primátor Klaus Wowereit a Andrea Nahlesová. Dá se čekat, že se také změní odmítavý vztah SPD k postkomunistické Die Linke, která se zřejmě nadlouho etabluje v německém parlamentu. Bez budoucích vládních koalic s Die Linke totiž SPD krom velkých koalic prakticky nebude mít šanci vládnout.

Němečtí voliči tedy svou jasnou volbou pro pravostředový tábor nabourali politický pat, do kterého se německá politika řítila. V Německu se zřejmě z velkých koalic, přes úspěch té právě skončené, i nadále stane jen výjimka, nikoli pravidlo. V příštích volbách proti sobě asi budou stát dvě jasné alternativy – FDP a CDU/CSU napravo od středu a SPD, Zelení a Die Linke na levém středu.