Topolánek na hodině fyziky
České senátory dnes čeká možná nejdůležitější rozhodnutí jeho historie – schválení, nebo odmítnutí Lisabonské smlouvy. Krátce před polednem se rozběhla debata a jako první řečník vystoupil dosluhující premiér Mirek Topolánek. Jak se dalo čekat, varoval senátory před izolací, do které by se Česko v případě neschválení dostalo. Přitom stojí za povšimnutí, nakolik je sám Topolánek v tomto směru přesvědčivý debatér.
Topolánek horuje pro Lisabonskou smlouvu, přitom ale neustále všude vykládá, že jde vlastně o zlo, které jen prostě musíme podstoupit, aby nebylo hůř. Když před rokem zamítli Lisabonskou smlouvu Irové v referendu, Topolánek rozeslal českým médií dopis, kde prohlásil, že cesta k Lisabonu je uzavřená. „Odmítám snahy o ohýbání práva, o nerespektování svobodného rozhodnutí občanů suverénní země,“ napsal tehdy.
Pak ale změnil názor. Proč přesně, to se možná dozvíme až z jeho pamětí, pokud je někdy napíše. Teď se můžeme jen dohadovat, že při debatách s evropskými politiky kolem českého předsednictví pravděpodobně poznal, že situace není tak jednoduchá.
Evropští politici (s výjimkou Klause a zčásti i britských konzervativců) jsou přesvědčení, že EU při své dnešní velikosti potřebuje nový systém svého fungování. Tuhle změnu je možné vidět jako velký a náročný politický koncept, který uvedl celý unijní kolos do pohybu. A jak lze vytušit i díky školské znalosti fyziky, teď tenhle pohyb nelze jednoduše zastavit kvůli tomu, že si to jedna nebo dvě malé země přejí. Výsledkem by byla obrovská frustrace, zbytku Unie, hlavně velkých zemí jako Francie a Německo, ztráta důvěry v jednotu a solidaritu, na níž je dnešní EU postavená.
Jinak řečeno, k jeho přípravě a prosazení potřebovala Evropa hodně energie, kterou teď nelze jen tak vymazat. Lze ji – jako ve fyzice - pouze přeměnit v jiný druh energie: v případě EU to bude buď více propojená a efektivněji fungující Evropa, nebo postupný zánik dnešní podoby EU a přeměna v něco jiného, v tuto chvíli nejasného. Přitom iniciátor či dokonce viník druhé možnosti by se ocitnul v izolaci, v pozici nedůvěryhodného partnera, na něhož nelze do budoucnosti spoléhat. Hlavní problém přitom je, že dnes nikdo neví, kam až by tahle nechuť a nedůvěra zašly.
Topolánek se během předsednictví nestal o mnoho víc přesvědčeným evropským federalistou. Evidentně ale nahlédl tuhle zákonitost a teď se jí snaží pomocí frází typu „EU, nebo Moskva“ senátorům sdělit. Nemá to jednoduché, možná ale právě díky své proměně nebo určitému – jak by řekli v ODS - pragmatismu bude v očích svých váhajících kolegů důvěryhodnější, než kdyby byl od začátku skálopevný evropský nadšenec.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
