Promlčená minulost

Ke své moderní historii se Němci stavějí zhruba stejně jako Češi. O některých věcech prostě neradi mluví. O víkendu si sice užili oslavy šedesátého výročí založení Spolkové republiky, ovšem spousta lidí, která ony teplé dny dorazila na pivo a buřt k Brandeburské bráně, valnou část svého života prožila v NDR. Slavili tak spíš spojení, než rozdělení, které s sebou rok 1949 přinesl. Jedna paní mi pak u bývalého přechodu Checkpoint Charlie před dobovými fotkami dlouho vyprávěla, jak pro ni bylo těžké žít desítky let za zdí na Skalister Strasse a dívat se přes řeku na východní Berlín, kde umírala její babička. Nepustili ji ani přijet na pohřeb. „Aha, vy jste z Československa, to jste to znali z druhé strany, tak promiňte, že vám tu vyprávím, co jsme museli prožívat. Proti vám jsme se vlastně měli dobře.“

Park Humboldthain byl taky na západní straně. Dnes v něm zájemce provázejí v jediném dochovaném civilním krytu z druhé světové války. V obřím betonovém labyrintu chodeb se před spojeneckými bombami schovávalo až 1400 lidí. Je to dost tísnivá podívaná. V jedné místnosti jsou třeba na stěně vidět zbytky přepážek z provizorních záchodů: když končila válka, bylo to ve městě srovnaném se zemí jedno z mála míst, kde člověk za sebou mohl zavřít dveře; po zprávách o masivním znásilňování a vraždění prováděném postupujícími Rusy právě tady spáchaly stovky Berlíňanek sebevraždu, když se v intimním prostoru oběsily na trubkách od splachovadel. Když pak po válce stavěli v Německu nové kryty v obavě z třetí světové války, záchody už se zásadně projektovaly bez přepážek.

O tomhle všem mluvil průvodce bez zábran, dokonce přidal i vtip. „Víte, co si s sebou lidi brali do krytu za čtení, když byli optimisti? Anglický slovník. A když byli pesimisti? Ruský slovník.“ V jeho výkladu ale nějak nezbyl prostor na pohled z druhé strany. Byla tehdy vůbec nějaká jiná šance, než dovést válku až do takhle šíleného finále? Nebylo to, co museli prožívat Berlíňané, jen zlomkem všech hrůz, které manželé, otcové a synové oněch sebevraždících se žen dennodenně sesílali na vězně koncentračních táborů a oběti vyhlazovacích továren? V bunkru tohle téma bylo jako by tabu, vzdáleně ho připomněla jen malá vitrína s pár fotkami z koncentráků.

Češi mají své Lety, svůj odsun, svou Vojnu, KSČ, StB, svou Antichartu. Všechno se to dá zahrnout pod termín kolaborace se zlem. Němci o tom vědí své a připomínání těch věcí jim dělá stejně špatně jako nám. Teď na světlo z temnoty vylezl i Karl-Heinz Kurras. Jeho svazek ležel dlouho v části tajného archivu Stasi a vypadl z něj stejně náhle jako u nás třeba aféra s udáním Milana Kundery.

V letech 1955–1967 se Kurras v západním Berlíně pravidelně scházel s bolševickou tajnou policií a sepsal pro ni víc než sto hlášení. Dnes je mu jednaosmdesát a nedělníku Bild am Sonntag v posledním vydání řekl, že se za své špiclování nestydí a všechno je pro něj i pro soudy už dávno promlčené. Svým způsobem má pravdu: případ vraždy studenta, kterého Kurras zastřelil zezadu, když od něj nestál ani dva metry, se znovu otevírat nebude. Tisk tak teď může jen spekulovat, nakolik v tom hrála roli Stasi, které se následující studentské nepokoje v západním Berlíně slušně hodily do krámu. A historici budou v archivech pátrat po důkazech, které by jim pomohly najít odpověď na spoustu otázek. Jedna věc je ale jistá: i když nic nenajdou, Kurras může až do smrti přemýšlet o tom, jestli můžeme svou špinavou minulost promlčet alespoň sami před sebou.