Nejezděte na Kubu
Stejně jako nedávná nominace předního čínského „vězně svědomí“ Liou Siao-poa českými zákonodárci na Nobelovu cenu míru i dnešní minuta ticha Poslanecké sněmovny za Orlanda Zapata je dobrou zprávou v jinak surreálném politickém čase před očekávanými volbami. V příběhu kubánského disidenta, který se vyhladověl k smrti, je to bohužel jediná dobrá zpráva.
Dvaačtyřicetiletý Orlando Zapata hladověl 85 dní. Potravu začal odmítat v prosinci na protest proti podmínkám ve vězení, kde se zrovna nacházel. Coby opozičníka – založil ilegální republikánskou stranu – ho režim vsadil do společné cely s ostrými hochy podsvětí, nejčastěji vrahy, a jeho rodina mu nesměla přinést žádné jídlo ani žádné léky. Zdravotní stav Kubánce se dramaticky zhoršil na konci minulého týdne, kdy začal kvůli nedostatku živin ztrácet vědomí. Toto pondělí byl proto podruhé převezen do nemocnice, nicméně bylo už pozdě: druhý den Orlando Zapata zemřel.
Jeho případ připomněl několik základních věcí, které by neměly být zapomenuty, ani když utichnou slova kondolence. Tady jsou:
1) Jak je možné, že se Zapatův boj víc nemedializoval, například na půdě Evropské unie? 85 dní je dlouhá doba a smrt hladem přichází pomalu. Ministři zahraničí zmíněného spolku tedy měli dost příležitostí za Zapata lobbovat. A to zejména ve chvíli, kdy Španělé zbytku kontinentu sdělují, že je na čase změnit politickou izolaci Kuby, protože lidskoprávní situace na ostrově je „jiná“ než před deseti, dvaceti lety. Jak „jiná“ ukázal případ Zapaty dostatečně.
2) Když Evropané, tak mezi nimi zejména Češi, tradiční kritici tamní komunistické totality, měli razantně pozvednout hlas. Proč jsme to neudělali? Orlando Zapata patřil do skupiny opozičníků, proti kterým v jedné ze svých posledních ztečí vyrazil ještě Fidel Castro. Necha jich v roce 2003 pozatýkat 75 prominentních a na základě smyšlených obvinění jim vyměřil tresty od půl roku do 25 let žaláře. Zapata dostal právě 25 let, „exemplární“ ponaučení za takzvané rušení veřejného pořádku. Když exemplární trest, měla následovat i exemplární reakce ze strany svobodného světa. Jak je množné, že se nic nepodařilo, například alespoň dotlačit kubánské úřady k vyhovění Zapatových požadavků? Znamená to, že po všech těch letech nemá Západ, včetně Čechů, vliv na dění na Kubě?
3) Česká diplomacie, jak v rozhovoru pro tento časopis řekl ministr zahraničí Jan Kohout, zkouší novou strategii vůči ostrovu. Nejen pomoc disidentům, ale paralelně i komunikace se zástupci tamní vlády. Cílem, podle Kohouta, je nahlodat režim „pozitivně“ – mluvit s Castrovými komunisty o „výhodách“ tržní ekonomiky a pluralitní demokracie, a získat je pro věc. Jako výměnu pak požadovat propuštění všech politických vězňů.
Ministerští úředníci i Češi na místě s tím sotva začali, takže Zapatovu smrt nelze zdejší diplomacii vpálit. Každý budoucí případ podobného typu však o krachu – nebo úspěchu, pokud bude dotyčný zachráněn, ne-li rovnou propuštěn – nové politiky vlády jednoznačně rozhodne.
Tohle je vabank Černínského paláce. My ostatní zatím nejezděme na Kubu podporovat – skrz naše útraty – Zapatovy vrahy.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
