0:00
0:00
Analýza14. 7. 20093 minuty

Nabucco – první dějství

Čtyři země EU (Maďarsko, Rakousko, Bulharsko a Rumunsko) a Turecko včera podepsaly dohodu o plynovodu Nabucco. Jásot nad blížícím se koncem závislosti na Rusku nicméně Evropou příliš nezní, byť na místě je alespoň opatrný optimismus.

Nabucco
Autor: Globe Media /  Reuters

Když se Respekt v půlce dubna na Nabucco ptal českého vládního zmocněnce pro energetickou bezpečnost, reagoval Václav Bartuška uštěpačnou otázkou, zda se „bavíme o reálných věcech či o snech“. Plánovaný tři a půl tisíce kilometrů dlouhý plynovod, který by měl spojit oblast kolem Kaspického moře s Evropou a vyhnout se při tom Rusku, totiž kvůli mnoha komplikacím provázejí od počátku pochyby a skepse.

A pochyb nad tím, jestli se projekt skutečně přehoupl z roviny snů do reality, jsou i dnes plné české i evropské noviny – ruský Gazprom se prý vůbec netřese z obavy před novou konkurencí, předpovědi, že Nabucco odvrátí či alespoň zmírní evropskou závislost na ruském plynu, jsou prý nereálné, a navíc stále není jasné, odkud bude plynovod vlastně brát plyn, zda ho bude dost. „Nabucco může závislost na Rusku omezit, ale být vydán na milost Íránu či Turkmenistánu není o moc lepší,“ upozorňuje deník Financial Times.

↓ INZERCE

To jsou reálné obavy – Rusové samozřejmě nespadli z višně a snaží se sami získat vliv na zásoby surovin, na než si dělá zálusk Nabucco. Třeba v Ázerbajdžánu, s nímž se počítá jako jedním z hlavních dodavatelů, se Rusku před dvěma týdny dohodlo, že bude část jeho plynu odebírat. A u dalších uvažovaných dodavatelů věc vedle zájmu Ruska komplikují i napjaté vztahy s EU (Írán) či složitá vnitřní politická situace. Navíc vliv Ruska, které dnes pokrývá třetinu spotřeby plynu v EU, vzroste s budovanými novými plynovody Nord StreamSouth Stream. První spojí po dně Baltického moře Rusko s Německem, druhý víceméně kopíruje trasu Nabucca.

Ale navzdory všem obavám je na místě se opatrně zaradovat. Námitky se mohou rozplynout podobně jako ta, kterou jsme slýchali v uplynulých letech. Turecko – nervózní a frustrované z nekonečných jednání o vstupu do Unie – mělo podle černých předpovědí svůj podpis zdržovat či dát úplně k ledu. A některé zprávy optimismus přiživují. Ázerbajdžánci se sice dohodli s Ruskem, na druhou stranu včera do Ankary vyslali svého zástupce a ministr energetiky zopakoval, že jeho země má zájem se na projektu podílet. Nedávno o zájmu dodávat plyn do Nabucca potvrdil také turkmenský prezident. Podle dnešních Financial Times potvrdil svůj zájem být mezi dodavateli Irák.

Dohoda má ovšem i symbolický význam – pro rusko-evropské vztahy. Rusové Unii jako celek neberou jako partnera příliš vážně, význam pro ně mají jednotlivé národní státy sedmadvacítky. Politolog Ústavu mezinárodních vztahů Petr Kratochvíl popisuje návštěvu na ruském ministerstvu zahraniční v Moskvě – zatímco odbor pro vztah třeba s Německem má celé patro, odbor EU se krčí v malinkém kamrlíku. A není nakonec divu, když právě ve vztahu k Rusku jsou unijní země rozděleny zásadně od ostrých a ostražitých Poláků po velmi přátelské Italy. A Rusku to přesně takto vyhovuje.

Evropa tedy s mírnou nadsázkou vzkazuje Rusku – trvá to sice dlouho, ale nakonec se dohodneme.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].