Křehké sklo české

V posledních týdnech je jméno severočeského Kamenického Šenova skloňováno od Německa až po USA. Jméno městečka se objevuje v peticích podepisovaných celosvětově a samotný Kamenický Šenov je plný naštvaných mladých lidí. Ti také nedávno vyšli do ulic a jsou kdykoliv připraveni znovu vyrazit demonstrovat za svou věc.

Kdyby se prý plány Libereckého kraje povedly, zanikla by „nejstarší sklářská škola na světě“ a zároveň s tím by prý dostala smrtící ránu jedinečná česká sklářská tradice. České sklářství ale je, jak sami skláři přiznávají, už léta v krizi. Pomůže mu zachování jedné školy?

Ještě důležitější, než kolik bude v Česku sklářských škol, je totiž otázka, co se tam studenti mají učit. V současnosti sklářské školy produkují na jedné straně sklářské dělníky do hutí nebo brusičských dílen vycvičené k manuální práci (škola v Novém Boru), na druhé straně sklářské umělce, kteří se mají zabývat hlavně tvorbou nových tvarů, návrhů a objektů (Kamenický Šenov). V obou případech se počítá s tím, že si absolventy škol najme nějaký podnik, který jim dá práci. Tak to ale v Česku funguje čím dál míň.

Velké sklářské podniky, pokud nekrachují, tak čím dál víc využívají pásovou výrobu, kde vyrábějí podle předem daných vzorů. O vysoce kvalifikované dělníky či kreativní návrháře nestojí. Jak konstatuje výroční zpráva Asociace sklářského a keramického průmyslu ČR, budoucnost českého sklářství je spíš v malých podnicích přinášejících „přidanou hodnotu“. Ta nespočívá jenom v originalitě a vysoké úrovni zpracování výrobků, ale také v tom, že kombinuje výrobu, služby pro turisty a osvětu. Malých podniků založených na tomhle principu jsou v Německu, Itálii nebo Švýcarsku desítky. A příklady se najdou i v Česku.

K tomu, aby člověk mohl založit úspěšný sklářský podnik, potřebuje znát mnohem víc, než jenom to, jak dobře vyfouknout žhavé sklo nebo jak namalovat dobrý návrh. Co je to „ono“ víc?

Více v příštím Respektu.