… a prezidentem EU se stává…

Co k tomu ještě říct? Oba dva jsou natolik neznámí a neviditelní, že to – slovy britského týdeníku The Economist – není už ani vtipné.

Van Rompuy je šéfem belgické vlády necelý rok, do té doby zastával funkci ministra financí a poslance ve federálním parlamentu. Catherine Ashtonová byla krátce ministryní spravedlnosti a do loňského roku, kdy v křesle britského eurokomisaře vystřídala Petera Mandelsona, seděla ve Sněmovně lordů coby baronka. Ona ani on nejsou těžké váhy mezinárodní politiky, dokonce ani ne té evropské. U obou ale švédský premiér Fredrik Reinfeldt, rozhodčí v hledání europrezidenta a šéfa diplomacie, oceňují pracovitost, klid, schopnost chladné analýzy a cit pro světlo na konci tunelu při vyjednávání. Van Rompuy si získal sympatie Belgičanů proto, že drží tamní rozhádané Valony a Vlámy v jednom státě, Ashtonová zase dojednala obtížnou dohodu o volném obchodu unie s Jižní Koreou a dokončuje smír v několikerých banánových válkách u Světové obchodní organizace mezi Evropou a dovozci z rozvojových zemí.

Dopravu v místě, kam přijedou, ale – obrazně řečeno – ani jeden nezastaví. Spíš rozšíří řady politiků nižší váhové kategorie, jejichž jména se Američané, Rusové, Číňani nebo Indové budou učit pět minut před schůzkou. 

Noví prezident a ministryně jsou si toho vědomi a v prvních komentářích zareagovali pohotově. Herman Van Rompuy na novinářskou otázku mířenou do tváře jeho, Reinfeldta, Ashtonové a šéfa Evropské komise Josého Barrosa, komu má Barack Obama zavolat, až bude chtít mluvit s Evropou, s úsměvem řekl "Čekám na jeho první zavolání, číslo jsem mu už poslal." Baronka Ashtonová se zase na úvod první odpovědi představila a pak dodala, "suďte mě podle toho, co udělám, ne jestli bývám na titulních stránkách novin."  I tak ale z volby zůstává pachuť v ústech. Pocit, že se unie, respektive naši volení zástupci, protože ti vybírali, zase jednou vyznamenali…