Stojí Irsko před sjednocením? Na obou stranách hranice má největší podporu strana Sinn Fein

Volby v Severním Irsku minulý týden vyhrála irská nacionalistická strana Sinn Fein. A s přehledem vede ve volebních průzkumech i v Irské republice, tedy samotném Irsku. Ano, ta Sinn Fein, která byla dlouhá léta považována za politické křídlo irské republikánské teroristické organizace IRA. Jejíž vedoucí představitelé v čele s Gerrym Adamsem byli všeobecně označováni jako členové nejužšího vojenského velení zmíněných teroristů. A která má jako hlavní smysl své existence sjednocení obou částí Irska. Což by v praxi znamenalo, že se odtrhne jedna část Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a připojí se k Irské republice. Tedy vstoupí zpět do Evropské unie, z níž byla celkem nedávno zbytkem království vyvedena.

V Severním Irsku, přezdívaném podle historického názvu Ulster, se v roce 2016 (podobně jako ve Skotsku) hlasovalo proti vystoupení z EU. Nebylo to nijak překvapivé, členství v EU bylo nedílnou součástí míru v oblasti, který se podařilo po dlouhých desetiletích krvavých nepokojů vyjednat za vlády Tonyho Blaira v 90. letech. Systém fungoval na principu „Chytré horákyně“, Irsko bylo oficiálně rozdělené, ale v praxi hranice díky členství v EU vlastně neexistovala. Irové a Severní Irové žili a pracovali na obou stranách pomezí, mohli také kandidovat do zákonodárných sborů v Dublinu i Belfastu. Viz všudypřítomná Sinn Fein.

To se samozřejmě po referendu změnilo. Osud hranice mezi Severním Irskem a Irskou republikou se pak stal nejtěžším problémem při vyjednávání smlouvy o britském odchodu z EU – a vlastně není vyřešen dodnes. Protože neexistence „tvrdé“ hranice mezi oběma částmi irského ostrova byla součástí zmíněných mírových dohod, nebylo pro Londýn možné Severní Irsko prostě „sbalit“ a spolu s ním z EU odejít. Pravděpodobně by to odstartovalo další kolo konfliktu.

Zároveň ovšem nebylo možné fungovat bez hranice. To by Spojené království muselo zůstat členem společného evropského trhu a nezískalo by „kontrolu nad vlastními hranicemi“, jak zněl jeden z klíčových slibů stoupenců brexitu. Nezbývalo než zavést celní kontroly mezi Severním Irskem a zbytkem Spojeného království. Severní Irsko jako by bylo nadále součástí evropského trhu, ale politicky se nachází pod žezlem královny Alžběty II. Je to zkrátka trochu zamotané.

Nebo vlastně ve skutečnosti ještě zamotanější. Protože severoirští loajalisté, tedy ta část obyvatel, kvůli jejichž oddanosti vůči britské koruně celá provincie před 101 lety vůbec vznikla, s tímto uspořádáním nesouhlasí a považují ho za první krok k odtržení od Londýna. Ten v čele s vládou Borise Johnsona, jenž na vrchol vystoupal právě jako stoupenec brexitu, pro změnu dohodu s Bruselem nijak zvlášť nevymáhá a signalizuje, že ji chce začít ignorovat úplně. Tím ovšem porušuje mezinárodní smlouvu. Druhou možností je vztyčit hranici mezi Severním Irskem a Irskem, což je zase porušení jiné dohody.

Autor textu si je vědom, že v tuto chvíli již pravděpodobně vyčerpal veškerou trpělivost čtenáře. Vraťme se proto rychle k vítězství Sinn Fein nad severoirskými loajalisty, kvůli nimž, jak bylo řečeno, celá provincie vznikla. Jedná se o průlomovou situaci: před sto lety se existence Severního Irska plánovala tak, aby katolíci (stoupenci samostatné republiky) nemohli nikdy získat většinu. Marná snaha. Počty katolíků rostou a hlavní protestantská strana se navíc postavila na stranu nejtvrdší podoby brexitu, čímž si mnoho sympatií nezískala.

Část voličů hlasuje pro Alianční stranu, která se nehlásí ani k jedné frakci letitého konfliktu, a sama Sinn Fein se mezitím proměnila. Dnes stojí v jejím čele ženy, Mary Lou McDonald a Michelle O’Neill, které nikdo z účasti na vraždění a mučení nepodezírá, „pouze“ panují pochybnosti, do jaké míry se současné vedení od hrůz minulosti skutečně mentálně odstřihlo a distancovalo. Moderní Sinn Fein navíc surfuje na ekonomicky levicové rétorice, kterou upřednostňuje před otázkou sjednocení. V tomto bodě taktiky se hodně podobá skotským nacionalistům vedeným zkušenou Nicolou Sturgeon.

Stojí tedy Irsko před sjednocením? Případné referendum se rozhodně nebude konat zítra ani za rok, Sinn Fein nicméně mluví o pětiletém horizontu.  Ale i to je dost možná spíše přání.  Rovněž tady je situace – jak bývá v Severním Irsku zvykem - ve skutečnosti ještě mnohem zamotanější. Poražení loajalisté mají například podle pravidel společného vládnutí možnost ignorovat sestavení vlády, což po půl roce povede k nucenému vyhlášení dalších voleb. Severní Irsko je vlastně extrémním příkladem patové situace, k níž vede soužití pojímané jako válka dvou navzájem nesmiřitelných kmenů. Nic nejde vyřešit, všechno je nanejvýš možno zahladit na papíře a čekat, až problém vybublá někde jinde.

Sinn Fein se však pokouší o zajímavý protitah. Její vedení požádalo irskou vládu, aby iniciovala sestavení tzv. občanských shromáždění. Do těch jsou náhodně nominováni obyvatelé v souladu s proporčním zastoupením ve společnosti a za účasti expertů se pak snaží vydiskutovat řešení složitých problémů. Když se po měsících debat dopracují ke kompromisu, předloží ho jako návrh skutečným politikům. Zní to bezzubě, ale právě tímto způsobem Irové v Irské republice dokázali před čtyřmi lety vyřešit silně kontroverzní otázku potratů. Závěry občanských shromáždění v roce 2018 dublinští politici předložili Irům v referendu a země pak vykonala názorovou otočku o 180 stupňů. Snaha inteligentně rozčísnout letitý gordický uzel je ostatně důvod, proč stojí za to komplikované dění v Severním Irsku i nadále sledovat.