Slezte z toho lustru, Jarosławe. Donald vás vidí

Skeptikové se mýlili. Polský expremiér a někdejší předseda Evropské rady Donald Tusk není vyšeptalý politik minulosti, přinejmenším pro velkou porci polských voličů. Po jeho návratu, který přišel zhruba před měsícem, se sice polská politika neotočila vzhůru nohama, ale nabrala nový směr. Jeho Občanská platforma (PO) se znovu stala jasným lídrem opozice. Vládní strana Právo a spravedlnost (PiS) sice nadále vede v průzkumech, ale už ne drtivě. Počítat může s třetinou hlasů, Platforma s víc než pětadvaceti procenty.

Ještě podstatnější je jiná věc. Pokud by čtyři polské pravostředové opoziční strany spojily po volbách síly - a to by nebyl různobarevný a složitě pohromadě držící projekt jako v případě opozice maďarské, ale spojenectví stran, které jsou si blízko a v mnohem si rozumějí - současný vládní blok kolem PiS by vcelku spolehlivě přečíslily. Zároveň to znamená, že mladí aspiranti na roli šéfa polské opozice, varšavský starosta a Tuskův spolustraník Rafał Trzaskowski, za kterým stojí hlavně mladší politici PO, i politický nováček Szymon Hołownia se svou stranou Polsko2050, si teď musí nechat zajít chuť. O generaci starší Tusk je na ně příliš silný a jeho kouzlo zatím funguje, jak si plánoval.

Pro koho tohle všechno zřejmě překvapení není, je šéf PiS a reálný vládce země Jarosław Kaczyński - soudě aspoň dle toho, jak se na Tuskův návrat připravila a jak groteskně jej pokrývá veřejnoprávní televize TVP, hlavní vládní médium. Tusk byl za posledních patnáct let jediný politik, který dokázal Kaczyńského vyvést z míry a porazit ve volbách. Velkou sebejistotou oplývá i nyní a starý recept podle všeho funguje.

Voličům opozice zatím nevadí, že Tusk nepředstavil program kromě ještě vyhrocenějšího soupeření s PiS. Jeho hlavní vstupní teze při návratu do čela Platformy zněla, že PiS není možné za nic a nikdy ocenit: ani za rozumné ekonomické kroky nebo aktuálně relativně dobrá čísla nakažených covidem. Autoritářská hrozba, kterou strana podle Tuska představuje, zastiňuje i všechny případné klady. Z čehož je vládní strana nervózní, zvlášť když se jí nedaří.

Pustila se totiž do dvou mezinárodních soubojů, které nemůže vyhrát, nebo ne bez ohromných škod. S Evropskou komisí se pře kvůli snahám politicky si podvolit justici a se Spojenými státy kvůli pokusu zbavit licence nezávislou, k vládě kritickou stanici TVN, vlastněnou americkou firmou. Najevo vycházejí i desítky případů, kdy politici vládního bloku dávají vydělat svým příbuzným ve státních firmách. Velký finanční projekt, skrz který chtěla vláda popohnat pokrok a zalít zemi penězi, podle všeho nevychází a voličské nadšení rozhodně není takové, jak si stratégové PiS představovali.

Do voleb zbývá přes dva roky. Za tu dobu se pochopitelně může přihodit leccos. Nejenže se  Tusk může znemožnit, ale třeba nastane i pravý opak, například pro PiS nepředstavitelná ztráta vedení v průzkumech. Fakt, že Tusk zatím nemá program, se změní. K dispozici má početnou a zavedenou stranu, která už zemi osm let vládla, takže připravit srozumitelnou a uvěřitelnou alternativu k programu PiS pro ni není nemožný úkol. V polských kuloárech se proto mluví i o předčasných podzimních volbách. To jsou ale zatím spekulace.