Sílu Evropy otestuje největší dronový konflikt v dějinách

Ve Středozemním moři odstartovala velká zkouška evropské zahraniční politiky: 1. dubna začala společná evropská námořní operace, která má za cíl kontrolovat a vymáhat embargo na dovoz zbraní pro libyjské bojiště. Je nejvyšší čas, neboť v Libyi, zemi v přímém sousedství EU, v posledním roce eskaluje občanská válka. Do bojů se přitom vložilo Rusko, hlavní geopolitický rival EU, i nevyzpytatelné Turecko. Pro Unii, která se společnému postupu v mezinárodní politice teprve pomalu učí, se jedná o důležitý test, nicméně na rychlé usmíření v Libyi věří málokdo. Zde jsou otázky a odpovědi, které nabízejí základní orientaci v mimořádně složitém konfliktu:

Proč je Libye pro Evropu důležitá? Jak již bylo řečeno, je tato severoafrická země přímým sousedem EU. Rizikem pokračující války je, že se na protějším břehu Středozemního moře trvale usadí Rusko a získá například kontrolu nad přístavem nebo zde vytvoří vojenskou základnu - anebo z chaosu vzejdou posíleni islamističtí extremisté. Neklid v Libyi a pašování zdejších zbraní taktéž přispívá k násilí a nestabilitě v pásu Sahelu, rozlehlém území s propustnými a obtížně hlídanými hranicemi, které leží přímo na jih od Sahary. Libye má také největší africké zásoby ropy; zdejší “černé zlato” a zemní plyn jsou významným zdrojem energie pro Itálii a Francii.

Dokud se nepodaří zemi usmířit, nebude ani možné humánním způsobem kontrolovat migraci z Libye do Evropy. V posledních dvou letech se ji podařilo výrazně omezit tím, že Itálie fakticky přeplatila milice/gangy, které kontrolovaly převaděčský byznys. Některé z těchto milicí nyní zavírají Afričany do detenčních táborů, kde podle mnoha svědectví dochází k násilí a mučení. Spořádanější spolupráce na omezení migrace, jaká probíhá například mezi EU a Tureckem, nebude možná bez návratu stabilnější a funkčnější vlády do Libye.

Proč neklid v Libyi trvá tak dlouho? Moderní Libye je umělým konstruktem, její hranice jsou dědictvím kolonialismu. Zemi po čtyřicet let držela pohromadě tvrdá diktatura Muammara Kaddáfího. Vládl pomocí strategie “rozděluj a panuj”, která mezi různými komunitami udržovala napětí, a vytvořil minimum skutečně silných státních institucí. Jistá nestabilita proto byla po jeho pádu nevyhnutelná. Navíc Libyjci odmítali trvalou přítomnost zahraničních mocností, které pomohly vojensky Kaddáfího svrhnout (roli sehrály hlavně Francie, Velká Británie a USA).

Výraznou příčinou neklidu je také sama povaha revoluce proti Kaddáfímu. Vedly ji desítky až stovky milicí vázaných obvykle na nějaké město, shluk vesnic či městskou čtvrť, které se chopily zbraní; přepadaly místní pobočky policie či sklady zbraní nebo je získaly s pomocí zahraničních speciálních jednotek. Shluk desítek až stovek těchto milicí, všech s vlastním vedením, charakterizoval hlavně západ Libye, kde porážka Kaddáfího trvala déle než na východě. Tyto milice po pádu tyrana odmítly zbraně odevzdat, považovaly samy sebe za “strážce revoluce”. Navíc v mocenském vakuu vyrašily nové milice - mnohdy spíš prosté kriminální gangy, které na černém trhu snadno nakoupily zbraně a munici.

Libyjské politické elity zároveň projevily mimořádnou neschopnost kompromisu. Zvláště lídři západu a východu země neuměli najít shodu, jedna strana chtěla zcela dominovat té druhé - a v jednu chvíli tak měla Libye naráz hned tři vlády. Do zablokované situace více a více vstupovaly zahraniční státy, které si chtěly vychovat své chráněnce, a získat tak vliv na další směřování Libye. Výrazně se od počátku angažovaly hlavně dva malé a bohaté arabské státy: Katar a Spojené arabské emiráty.

Kdo teď proti komu bojuje? Na jedné straně stojí mezinárodně uznávaná vláda premiéra Sarrádže. Jedná se o kompromisní kabinet vyjednaný OSN, který v roce 2016 ukončil zmíněné trojvládí. Na mapě ovšem ovládá deset až dvacet procent rozlohy Libye a v realitě je situace ještě komplikovanější. Sarrádžův kabinet je jediným legálním a oprávněným prodejcem libyjské ropy, která se navzdory chaosu těží a vyváží. Nemá však vojenskou moc: jeho území kontrolují různé milice (v minulosti často bojovaly i samy mezi sebou) a premiér na ně nemá páky. Například zmíněná detenční centra pro migranty, která oficiálně spadají pod vládní úřad a dostávají finanční podpory EU, respektive OSN, jsou ve skutečnosti kontrolována těmito vojenskými milicemi. Jejich velitelé i politici z oficiální vlády jsou často obviňováni z korupce.

Naprostou většinu Libye má pod kontrolou generál Chalífa Haftar. 76letý muž býval spojencem Muammara Kaddáfího, v 80. letech přešel do opozice, kde těžil z podpory CIA, poté utekl do Spojených států a získal americké občanství. V roce 2011 se Haftar z Virginie vrátil do vlasti a zapojil se do bojů. Haftar libyjské dilema staví jasně: buď povládnu já, nebo bude chaos. Jeho kritici mu vyčítají, že chce obnovit diktaturu ve stylu Kaddáfího, Haftar však oponuje, že on jediný dokáže porazit islamisty a přinést stabilitu. Svým jednotkám říká “armáda” a dává ji do kontrastu s chaosem milicí. Libyjská realita je však komplikovanější než takto přehledná schémata. Podle špičkových odborníků, například Wolframa Lachera, hrají náboženští extremisté, konkrétně salafisté, v Haftarově armádě významnější roli než v provládních milicích. Na dobytém území Haftar zavádí tuhý režim. Na rozdíl od oficiální vlády a s ní spojených milicí na své území prakticky nepouští novináře (jedno z mála svědectví tak nabízí nedávná reportáž The New York Times). Haftar věří, že dokáže celou zemi dobýt, a ignoruje mírové snahy. Současná fáze bojů začala vloni na jaře, kdy spustil ofenzivu na hlavní město Tripolis. Učinil tak ve chvíli, kdy tu byl generální tajemník OSN Antonio Guterres a snažil se připravit mírovou konferenci.

Jak důležité je vměšování zahraničních mocností? Prvotní příčinou libyjského chaosu byla neschopnost místních elit dohodnout se a využít příležitosti po svržení Kaddáfího. Konflikt se ale čím dál víc stává mezinárodním a mír už dnes nedokážou zajistit jen sami Libyjci. Rozhodující je, aby na něm měly zahraniční mocnosti zájem. Zjednodušeně řečeno vypadá jejich zapojení následovně. Mezinárodně uznávanou vládu podporuje zvláště Turecko a Katar, do jisté míry také Itálie. Haftar má podporu Spojených arabských emirátů, Egypta, Ruska, Jordánska, Saúdské Arábie a minimálně politicky/diplomaticky i Francie.

A zvláště v posledním roce zvedly zahraniční státy úroveň svého zapojení na vyšší stupeň. Emiráty dodávají drony, které Haftarovi pomohly k jednoznačné převaze ve vzduchu (válka v Libyi je možná největším dronovým konfliktem v dějinách). Haftar se také může spolehnout na pomoc stovek Rusů ze žoldnéřské skupiny Wagner, kteří podle dostupných zpráv působí na libyjské frontě v roli odstřelovačů a starají se o logistiku a ochranu Haftarem kontrolovaných ropných zařízení. Jejich výrazné zapojení zajistilo Haftarovi koncem roku převahu, mezinárodně uznávaná vláda se obávala definitivní porážky a hledala vojenskou pomoc. Jako jedinou ji nabídlo Turecko - Recep Erdogan na přelomu roku do Libye vyslal vojenské poradce i bojovníky ze syrských (protureckých) milicí, kteří mu předtím pomohli obsadit kurdské oblasti na severu Sýrie. Do bojů operací se intenzivněji zapojily také turecké drony.

O co jde Turecku? Turecko současně s vysláním svých vojáků vyjednalo s oficiální libyjskou vládou smlouvu, jež mu  dává výhodný přístup k zásobám zemního plynu ve Středozemním moři. Prezident Erdoğan však sleduje širší geopolitické cíle: navazuje na dávné osmanské vazby a obnovuje před sto lety ztracený vliv Turecka v oblasti. Misuráta, bohaté obchodní město a domov nejsilnějších libyjských milicí, mívala v časech Osmanské říše s Tureckem úzké vazby a část zdejších elit má turecké předky. V případě Haftarova vítězství by také turecké firmy zřejmě ztratily přístup ke štědrým, zvláště stavebním zakázkám na obnovu Libye. Erdogan v roce 2011 vsadil na úspěch arabského jara, které - jak věřil - mělo k moci přivést jemu podobné vládce, tedy z voleb vzešlé neoislamisty či zástupce Muslimského bratrstva. Sarrádž a milice v Libyi reprezentují právě dědictví arabského jara - a některé z milic patří k Muslimskému bratrstvu. Zároveň je Erdogan jediným, kdo je ochoten vojensky pomoci mezinárodně uznávané vládě, která se brání Haftarově agresi.

Co chce Rusko? „Kreml se chce i v Libyi stát rozhodujícím aktérem podobně jako v Sýrii - a vytlačit vliv zemí NATO,“ řekl Respektu William Lawrence, bývalý americký diplomat, nyní akademik, který se na dění v Libyi specializuje. „Cítí šanci uchytit se v této části Středozemního moře, získat například kontrolu nad některými přístavy.“ Rusko také ostře odmítalo západní intervenci proti Kaddáfímu: nepříznivý vývoj v Libyi tak považuje za velké zadostiučinění (a propagandisticky ho využívá). Rusko ve své geopolitické hře zatím nesází na Haftara tak jednoznačně jako například na Asada v Sýrii. Je to jeho sice klíčový partner, Rusko například tisklo bankovky užívané na Haftarem ovládaném území -  ale pěstuje současně vztahy i s některými členy oficiální vlády. V lednu Haftar ruské vedení vyloženě popudil, když v Moskvě odmítl podepsat Putinem a Erdoganem domluvený klid zbraní: Rusům řekl, že se nad návrhem dohody nejprve vyspí, a pak bez rozloučení, vysvětlení a podpisu odletěl. Haftar podle The New York Times tento krok učinil po konzultaci se Spojenými emiráty, které jsou pro něj klíčovým partnerem.

Co chtějí Spojené arabské emiráty? Pro ně je Libye významným bojištěm ideologické války, kterou po boku Saúdské Arábie, Egypta a Jordánska vedou proti Turecku a Kataru. Snaží se potlačit demokratizační ideály arabského jara, které z jejich pohledu slouží nástupu islamistů z Muslimského bratrstva, a obnovit vládu silných autoritářských vůdců. Podobně jako se to podařilo nástupem generála Sísího v Egyptě. Emiráty v posledních letech šíří svůj vliv, zasahují do dění na východě Afriky i na Blízkém východě (například v Súdánu a Jemenu). Za pozornost stojí ochrana, jíž se Emiráty (i Egypt) mezinárodně těší. Podle expertů nejvíce přispěly k eskalaci libyjské války a nejvíce porušují zbrojní embargo, jsou však spojencem Západu a málokdy čelí přímé kritice. Například Emmanuel Macron v únorovém prohlášení ostře kritizoval vojenské vměšování Turecka - a zcela pomlčel o Emirátech, které tou dobou letecky dovážely zbraně a munici Haftarovi.  V očích expertů na libyjskou válku tím francouzský prezident potvrdil svou zaujatost. Emiráty nejsou výslovně jmenovány a kritizovány ani v nedávné zprávě EU a rezoluci Rady bezpečnosti OSN.

Co dělá Evropa? Spojené státy se nechtějí v Libyi příliš angažovat. Z protikladných prohlášení prezidenta Donalda Trumpa a ministra zahraniční Mika Pompea není pozice USA jistá, mnohem podstatnější než libyjské frakce jsou pro Američany dobré vztahy s Emiráty a Egyptem. Libye je tedy místem, kde si EU bude muset poradit sama, bez amerických spojenců, na kterých byla dosud v zahraniční politice závislá. Dlouho přitom tento úkol EU nezvládala i kvůli tomu, že chyběl společný evropský hlas - naopak Itálie a Francie stály proti sobě.

Italskou prioritou je omezení migrace a zajištění dodávek plynu, přičemž migrační trasy i těžiště jejích energetických aktivit leží na západě Libye. Proto upřednostňuje úzké vztahy s oficiální vládou a západolibyjskými milicemi. Hlavní prioritou Francie je naopak stabilizace Libye, jejíž směs kriminálních sítí, převaděčů a teroristů ohrožuje celou frankofonní západní Afriku. Francie věří, že Haftar dokáže tuto stabilitu přinést, a také francouzské ropné zájmy leží v generálem ovládaných oblastech. V poslední době nicméně nejsou pozice obou zemí tak vyhraněné a společná evropská pozice se postupně začíná rýsovat.

Do mírové diplomacie se angažovaně pustilo i Německo, které do Berlína v lednu svolalo konferenci všech zemí zasahujících do libyjské války. Výsledkem bylo přitakání zúčastněných zákazu prodávat zbraně tamním znepřáteleným stranám - ale zvláště Emiráty a Turecko začaly slib ihned po konferenci porušovat. V nyní začínající námořní misi se Evropa pokusí embargo vymáhat. Přičinil se o ni hlavně šéf evropské diplomacie Josep Borrell, jenž mnohokrát v posledních měsících řekl, že se “Evropa musí naučit hovořit jazykem síly”. Libye je zkouškou tohoto úsilí.

Evropská vojenská plavidla mají za úkol kontrolovat podezřelé lodě směřující k libyjským břehům, a bránit tak pašování zbraní po moři. Po moři ale do Libye putuje pouze část nelegálních zbrojních dodávek, především ty směřující z Turecka k mezinárodně uznávané vládě. Chalífa Haftar dostává zbraně převážně vzduchem letadly vyslanými ze Spojených arabských emirátů a po zemi ze sousedního Egypta. Tyto způsoby pašování mohou evropští vojáci pouze monitorovat pomocí satelitů, radarů a letadel – na riskantnější akci si EU zatím netroufá. Podle kritiků z řad evropských odborníků na libyjskou válku tak EU ve výsledku pomáhá Haftarovi.

Bez ohledu na evropské snahy se v posledním týdnu uvnitř Libye opět rozhořely boje a zdejší válka se postupně propojuje s tou syrskou. Již bylo řečeno, že Turecko na přelomu roku dopravilo do země na pomoc oficiální vládě stovky bojovníků ze Sýrie. Nyní to samé činí také Rusko, podporující v Sýrii i v Libyi druhou stranu konfliktu. Na Kreml napojená vojenská skupina Wagner v Sýrii verbuje milicionáře, které poté podle zjištění deníku Financial Times syrské aerolinky z Damašku dopraví do libyjského Benghází na pomoc generálu Haftarovi. Nynější dětské krůčky evropské mocenské politiky tedy k míru v Libyi zjevně stačit nebudou – ale nějak je třeba začít.