Naděje a pušky ve skříni

Loni v lednu ještě Muchtar al-Achtar vozil turisty po poušti. Třináct let seděl za volantem džípu s nálepkou cestovní agentury. Pravidelně s ním jezdil mezi berberskými městy v libyjských horách a pohádkovými saharskými oázami. V poušti se prý tento drobný muž s prošedivělým knírkem a černým turbanem vyzná jako málokdo.

Dnes je i kvůli němu Libye jednou z mála zemí, ze které je možné začít psát reportáž hned v příletové hale mezinárodního letiště.

Vládne mu právě Muchtar al-Achtar. Během revoluce, jež loni v létě ukončila dvaačtyřicetileté kruté panství Muammara Kaddáfího, se proměnil v úspěšného vojevůdce. Lidé v rodném Zintánu tohoto někdejšího vojáka z povolání respektují, a proto se stal lídrem na bojové frontě. Velel jednotkám složeným z bývalých automechaniků, prodavačů, úředníků, nezaměstnaných a dezertérů, které během revoluce porážely armádu jednoho z nejhorších diktátorů planety. Nakonec v srpnu dobyly letiště v hlavním městě Tripolisu a od té doby se z tohoto strategicky významného místa nehnuly.

Muchtar al-Achtar se teď obléká do zelených maskáčů a pracuje za velkým psacím stolem v kanceláři ředitele letiště. „Odejdeme odtud, až když v Libyi bude funkční vláda, které budeme moci bezpečnost svěřit,“ říká muž, jehož plachý úsměv se ani nehodí k pověsti odvážného vojevůdce. „Jde nám jen o zemi, o nic jiného. Vybojovali jsme revoluci, a proto se domů nevrátíme, dokud nebude zajištěný mír.“

Ozbrojených skupin, jako je ta al-Achtarova, je dnes v Libyi více než sto. Mají obvykle své vlastní, na státu ještě stále nezávislé velící struktury. Jednotná armáda teprve pomalu vzniká. Zbraň má podle odhadů International Crisis Group alespoň 120 tisíc bývalých revolucionářů, podle samotných Libyjců má doma nějakou tu pušku z vykradených skladů dokonce skoro každý z pěti až šesti milionů obyvatel. Vláda už vyzvala občany k jejich vracení, zatím však bez odezvy – lidé se jistí pro případ, že by se revoluce přece jen zvrtla. Ve vzduchu tak pořád visí obava z toho, že po zuby ozbrojení revolucionáři v ropné mocnosti obrátí zbraně proti sobě navzájem. Hrozí tedy, že jen několik stovek kilometrů od evropských břehů vznikne nový Irák?

Muchtar al-Achtar rezolutně kýve hlavou. „Všichni očekávají občanskou válku,“ říká, „ale tu my nedopustíme. Jsme jedna rodina. Přijdou problémy, ale vyřešíme je.“

Město vlajek

Cesta z letiště do libyjského hlavního města opravdu nepůsobí jako cesta do země, která by se brzy měla propadnout do chaosu. Kontrolní hlídka se ani pořádně nedívá a bez prohlížení pouští všechna auta a taxíky směrem do Tripolisu. Na silnici už nečeká žádný vojenský checkpoint a ani po vjezdu do metropole nejsou v ulicích vidět žádní ozbrojenci.

„Kdyby tolik zbraní, jako jich je tady, měli lidé v amerických nebo v evropských městech, tak by měl každý strach vyjít na ulici,“ říká s hrdostí v Libyi často opakovaný argument Ramadán, pětadvacetiletý muž, který teď s kamarády rozjíždí byznys s pečivem. „Je vlastně zázrak, že se tu povedlo zachovat normální život. Zlatníci můžou bezpečně chodit po městě s taškami plnými peněz, jejich obchody jsou plné zlata a vloupat se do nich se za celý ten půlrok pokusil jen jeden zloděj,“ líčí tento syn bohatého klenotníka a příčiny smíru vysvětluje se stejně neoblomnou sebedůvěrou jako řada jeho krajanů: „Jsme mírní lidé, řídíme se pravidly islámu. Chceme jen klidně, dobře žít.“