Překvapení: Vláda už tolik škrtat nemusí, pomůže jí inflace

Tak jako cyklistům pomáhá vítr v zádech, i Fialova vláda má k splnění svých rozpočtových slibů blíž, než se ještě nedávno zdálo. A nejde o to, že ve sněmovně v pátek polevily obstrukce a že rozpočet na letošní rok v prvním ze tří čtení vcelku bez potíží prošel.

Stav státní kasy a její vyhlídky vylepšuje nový pomocník – vysoká inflace. Díky ní hospodaření státu vypadá automaticky lépe, a to hned dvakrát. Bude zajímavé pozorovat, jestli se bude Fialův tým teď začne chlubit tím, co mu spadlo do klína, anebo jestli svoje ambice přizpůsobí dobrému počasí. S ohledem na oblibu u voličů reálně hrozí to první.

Maastrichtská klička

O prvním inflačním výdobytku už se ví do okamžiku, kdy v lednu ministerstvo financí upravilo makroekonomické podklady pro letošní rok. Revize ukázaly, že vyšší inflace automaticky a výrazně zvedá přísun peněz do státní kasy. Vyšší ceny v obchodech zvedají výnos daně z přidané hodnoty, která je pro naplnění rozpočtu nejdůležitějším zdrojem hned po sociálním pojištění. Inflační prostředí také vede k slušnému růstu mezd v privátním sektoru, což zvedá výběr příjmových daní a pojistného.

To vše dohromady umožnilo ministerstvu financí zvýšit v lednu odhad letošních rozpočtových příjmů o 62 miliard. Část z toho musí stát občanům vrátit zvýšením důchodů nebo posílením kompenzací za drahé energie. Jinde – u platů státních zaměstnanců nebo nejrůznějších dávek – se ale vláda rozhodla na vyšší inflaci nereagovat a nechat příjemce státních peněz, ať si s inflací poradí sami. Díky tomu mohla do sněmovny odnést rozpočet s deficitem sníženým nikoli o původně slibovaných 80, ale skoro o 100 miliard korun.

Druhý způsob, jak inflace státu pomáhá, se zatím tolik neprobíral, ale o to silnější účinky do budoucna může mít. V rozpočtové kapitole programového prohlášení Fialovy vlády je jediný tvrdý závazek, z kterého lze odvodit nějaký číselný cíl, a sice „co nejrychlejší splnění maastrichtských kritérií“. Tím se má na mysli deficit celých veřejných financí (tedy nikoli jen státního rozpočtu, ale i rozpočtů obcí, krajů, zdravotních pojišťoven a nejrůznějších mimorozpočtových fondů) do tří procent hrubého domácího produktu (HDP).

HDP slouží obvykle jako měřítko ekonomického výkonu, jeho růst se uvádí až po očištění o inflaci. Jinak by o opravdový růst nešlo, zvýšení cen prosperitu nijak nezvedá. Maastrichtské kritérium je ale poměrová veličina a pro její výpočet je třeba použít takzvané nominální HDP – tedy výkon ekonomiky v aktuálních cenách daného roku. Jde o stejné ceny, v jakých je vypočítán schodek rozpočtu, aby se porovnávalo to samé.

Teď je třeba trochu počítat, ale nijak složitě. Nominální HDP se letos s rostoucí inflací řádně nafukuje, na podzim se u něj na letošní rok počítalo se zvýšením o 6,3 procenta, teď už kvůli čím dál rychlejšímu zdražování o 8,4 procenta na 6617 miliard korun. Tři procenta z 6617 jsou bezmála 200 miliard. Schodek státního rozpočtu je letos schválený na 280 miliard, tedy výš, ale zároveň platí, že tříprocentní cíl už není tak daleko.

Navíc rozpočty samospráv bývají už roky v přebytku, podle posledního kompletního vyúčtování za rok 2020 šlo o 14 miliard. Schodek všech veřejných rozpočtů vůči HDP proto vyjde ještě lépe, než kdyby se počítal jen státní rozpočet. Skoro jistě tak maastrichtský schodek bude už letos začínat bájnou trojkou. To signalizují i instituce, které mají hlídání veřejných rozpočtů v popisu práce. „Ještě to přepočítáváme. Reálně to bude blíž číslu čtyři než číslu tři,“ odhaduje člen Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl.

Rozpočet prochází bez potíží

Kvůli průtahům s pandemickým zákonem a nezvyklému napětí ve sněmovně se poslanci dostali k rozpočtu až v pátek. Rozprava zabrala skoro celý den, na hlasování došlo po půl desáté večer, ale oproti předchozím vyhroceným dnům jednání mělo standardní průběh. Ve hře byla i varianta, že se schůze protáhne do soboty; k tomu nakonec nedošlo.

Souhlas poslanců v prvním čtení u rozpočtu znamená, že se v rozpočtovém návrhu zafixují příjmy a výdaje a v dalším jednání už se smějí navrhovat jen přesuny z jedné kolonky do druhé. Strop pro vládní útratu je po pátečním hlasování stanoven na 1893,2 miliardy, příjmy mají činit 1613,2 miliardy.

Rozdíl je již zmíněný schodek 280 miliard korun, tuto částku si stát bude muset příští rok půjčit a navýšit o ni již existující státní dluh, který tak stoupne na 2,73 biliónu korun. Babišova vláda původně pro letošní rok počítala s navýšením až na 2,89 biliónu. Nově by měl dluh odpovídat 41 procentům HDP, v tomto poměru opět pomáhá inflace.

Rozpočet má být kompletně schválen do konce března, aby mohlo podle plánu skončit nynější rozpočtové provizorium, kdy jednotlivá ministerstva mají příděly peněz podle loňského roku. V praxi to nijak nevadí, protože loňský rozpočet byl kvůli covidu a volbám neobvykle štědrý, jeho celkové výdaje byly historicky rekordní. Do Senátu už rozpočet neputuje, ze sněmovny míří rovnou na Hrad – a ani tam se nečekají problémy.

Na úvod prvního čtení se do sněmovny dostavil s projevem prezident Miloš Zeman, některé dílčí drobnosti v rozpočtu zkritizoval, doporučil jako obvykle zvednout investice, nezatracovat plavební kanál Dunaj-Odra-Labe, omezit podporu obnovitelných zdrojů energie a proškrtat daňové výjimky. Přidal se také k hlavnímu proudu ekonomů, kteří za chybu považují loňské zrušení superhrubé mzdy vedoucí k velkému výpadku daňových příjmů. Projev však vyzněl tak, že Zeman nebude hospodaření státu komplikovat. Ministři a koaliční poslanci v následných reakcích Zemanovy náměty zdvořile odmítli.

Dál to zatím nemáme

Rozpočtové úspory v letošním roce byly dosaženy hlavně za cenu rychlých provizorních opatření, jako bylo zmražení nebo zbrzdění platů ve státní sféře, sáhnutí do rezerv zdravotních pojišťoven nebo odklad podpisu smlouvy na nákup nových obrněnců pro armádu. K drobným přesunům v druhém a třetím čtení dochází, ale obvykle nejde o nic významného. Letošní rozpočet by se tedy už moc měnit neměl, zvlášť když jde o první rok většinové vlády, který má ve sněmovně pohodlnou převahu loajálních zákonodárců a je v časové tísni.

Co se bude dít dál, zatím není jasné. Součástí rozpočtu je standardně i výhled na další dva roky, ale vláda ho tentokrát do sněmovny nedodala s odkazem na časové tlaky kolem provizoria. „Požadovaný dokument rozpočtová dokumentace neobsahuje. Ministerstvo financí střednědobý výhled nevypracovalo s ohledem na mimořádnou situaci, kdy byl nový návrh státního rozpočtu na rok 2022 zpracován a předložen v únoru téhož roku,“ přibližuje mluvčí ministerstva financí Anna Vasko. Výhled bude podle ní hotov v dubnu, spolu s podklady pro každoroční konvergenční program, což je povinný dokument zpracovávaný v celé EU.

Opakovat letošní rychlé dílčí škrty bude další rok obtížné, vláda už navíc bude mít dost času na to, aby předvedla zásadní kroky. V programovém prohlášení na letošní rok slibuje „inventuru všech agend státu“ a na jejím základě také „konkrétní plány na snížení počtu úřednických míst“. Ekonomové z institutu IDEA ale začátkem roku ve své analýze věnované tomuto bodu upozornili, že prostor k propouštění lidí ve státních službách zas tak velký není a často se zveličuje.

Vláda má navíc vlastní výdajové priority, jako je udržení učitelských platů na úrovni 130 procent průměrné mzdy (to bude kvůli inflaci a zmražení mzdového balíku už letos problém dodržet) nebo snižování některých daní. Ale jak už ale bylo řečeno, pokud Fialův tým bude dál vydávat za jediný svůj závazek maastrichtská tři procenta, může se brzy odvolat na to, že už má splněno – a začít rozdávat po svém.

Podle ekonomů by to však byla chyba. „Pokles schodku na pouhá tři procenta HDP je od vlády hodně měkkým slibem a nesmí se stát konečným cílem. Při nástupu vlády premiéra Babiše vykazovaly veřejné finance nulový schodek. Dostat se znovu do takového stavu znamená snížit schodek proti letošnímu plánu skoro o 300 miliard,“ upozorňuje Pavel Sobíšek z banky UniCredit.

Víc očekává i ekonom České bankovní asociace Jakub Seidler – a náladu veřejnosti odhaduje tak, že není sám: „Domácích úkolů májí české veřejné finance před sebou hodně, od revize daňového systému po penzijní reformu, takže nebude snadné přesvědčovat veřejnost, že by vláda měla v tomto ohledu splněno, jen když se – i z titulu vyšší inflace – dostane deficit hospodaření zpět na tři procenta.“