Nikdo tak neuměl točit staré filmy. Zemřel režisér Peter Bogdanovich

Ve věku dvaaosmdesát let zemřel v Los Angeles režisér, scénárista a bývalý filmový novinář Peter Bogdanovich. Filmař, který vystřelil ke slávě v první polovině sedmdesátých let, ale později několikrát vyhlásil osobní bankrot, viděl sám sebe jako pokračovatele slavných režisérů klasické éry Hollywoodu 30. a 40. let. V době, kdy byly v kurzu kontra-kulturní filmy vzpírající se tradičnímu vyprávění i stylu jako hippie road-movie Bezstarostná jízda a američtí režiséři hledali inspiraci u francouzské nové vlny. „Nikdo neumí točit staré filmy líp než Bogdanovich,“ prohlásil o něm kdysi režisér Martin Scorsese.

Syn srbského emigranta a jeho židovské manželky, kteří utekli z Evropy na konci třicátých let před Hitlerem, měl štěstí, že dorazil do Hollywoodu v době zvyšující se poptávky po autorských režisérech. V módě byla teorie auteurství, kterou ve Spojených státech propagoval kritik Andrew Sarris: považovala režiséra za výsostného autora filmu a vypichovala v dějinách velká jména. Bogdanovichovy nejoceňovanější filmy vznikaly v éře, jíž Susan Sontag označila za specifický moment v dějinách kinematografie, kdy „se chození do kina, přemýšlení o filmu a mluvení o filmu stalo vášní mezi univerzitními studenty a mladými lidmi obecně. Zamilovali jste se nejen do herců, ale do filmu jako takového“.

S láskou Cormanovi

Jako zapálený filmový fanoušek hltal Bogdanovich v newyorských kinech v padesátých letech stovky filmů ročně. V manhattanském bytě svých rodičů si vedl kartotéku dojmů ze všech filmů, které viděl. Jeho první profesionální kontakt s filmem bylo vymýšlení programu pro kino New Yorker Theater. Fascinovali jej slavní režiséři jako Howard Hawks, John Ford nebo Orson Welles. Připravoval jejich retrospektivy a  Muzeum moderního umění si ho najalo na napsání Wellesova životopisu. Zhruba ve stejné době si jej všiml časopis Esquire a najal ho na reportáže z natáčení hollywoodských filmů – psal o Ptácích Alfreda Hitchocka nebo El Doradu Howarda Hawkse. Později o možnosti sledovat zmíněné režiséry při práci mluvil jako o jediné a nejdůležitější filmové škole, kterou absolvoval.

Ambiciózní mladík, který toužil po uznání svého otce-malíře, chtěl totiž filmy točit, ne o nich psát. Na začátku 60. let se tak sbalil se svojí první ženou, vystudovanou kostýmní návrhářkou Polly Platt, a odjel do Los Angeles. Patři k první vlně mladého talentu, která přišla do Hollywoodu v 60. letech. Většinou šlo o mladé muže narozené ve 30. letech. Na losangeleských večírcích a ve studiích se potkával s Francisem Fordem Coppollou, Mikem Nicholsem, Robertem Altmanem nebo Warrenem Beattym.

Stejně jako řadě jiných tvůrců (Coppola) a herců (Jack Nicholson) později spojovaných s takzvanou hollywoodskou renesancí mu dal nejdřív šanci vizionářský producent Roger Corman ve své nezávislé společnosti AIP, která stála mimo struktury hollywoodských studií. Bogdanovich tak prošel nezávislou scénou, z níž později studia lovila talenty a čerpala inspiraci ohledně obchodních modelů i oslovování publika. Corman ho najal jako asistenta režie na filmu Divocí andělé a poté mu nabídl, aby režíroval vlastní film.

Výsledkem byly nízkonákladové Terče. Thriller o sniperovi, který zabije svoji ženu a je odhodlaný střílet dál.  Na scénáři a střihu Terčů se podílela jeho žena, která úzce spolupracovala i na jeho průlomovém filmu Poslední filmové představení (1971) podle semi-autobiografické novely Larryho McMurtryho o dospívání v texaském zapadákově. Herci na place si dokonce špitali, že film nakonec režírovala stejnou měrou jako Bogdanovich.

Veškerý kredit si ale připsal nakonec Bogdanovich. I proto, že během natáčení si začal aféru s herečkou Cybill Shepherd a manželství s Platt skončilo. A s ním i potenciální uznání jejího podílu na výsledném snímku, který se stal kritickým i komerčním hitem. Přestože ho Jack Nicholson měl za nudného a spořádaného slušňáka, který nebral drogy ani nepil, Bogdanovichovo soukromí bylo víc než dramatické.

Moderní klasika

Poslední filmové představení bylo nominované na osm Oscarů. Černobílá barva i snímání ospalého, jakoby věčně zaprášeného městečka evokovaly staré hollywoodské filmy. Obsah a pojetí ale šly provokativně proti nim. Film byl neobvykle otevřený a upřímný v emocích a sexualitě, téměř „evropský“. I když třeba v zachycení autorit, na které útočily filmy jeho souputníků, překvapivě krotký. Přestože se po premiéře stal hvězdou, z Oscarů odešel sám Bogdanovich s prázdnou (ale radovali se herec Ben Johnson a herečka Cloris Leachman za vedlejší role).

Úspěch druhého filmu přitáhl k Bogdanovichovi pozornost Barbry Streisand i Stevea McQueena. Měl režírovat jeho Útěk, ale nakonec ale z projektu sešlo a Bogdanovich byl volný pro hvězdnou divu Streisand. Výsledkem jejich spolupráce je A co dál, doktore?, film v duchu screwballových ztřeštěných komedií 30. let. Na filmu o protikladné dvojici usedlého muzikologa (Ryan O’Neale) a neřízené dívky, která vstoupí do jeho života, je vidět Bogdanovichova slabost pro Howarda Hawkse a jeho Leopardí ženu.

A co dál, doktore? byl třetí komerčně nejúspěšnější film roku 1972, který jinak patřil Kmotrovi. Mimochodem filmu, jehož režii Bogdanovich odmítl. Stejně jako řekl údajně ne Vymítači ďábla a Čínské čtvrti. „Nejvíc vzrušující bylo vidět moje jméno na vývěsním štítu kina, aniž bych o to někomu říkal. Komedie Petera Bogdanoviche dominovalo. Byl to vrchol mé kariéry,“ citoval ho Peter Biskind ve své knize Bezstarostní jezdci, zuřící býci. I jeho další snímek Papírový měsíc je poctou klasickému Hollywoodu. Road-movie vypráví o nesourodé dvojici – devítiletém šikovném sirotkovi a podvodníčkovi, který se uvolí ji převést k její tetě. Znovu do ní obsadil O’Nealea a jeho dceru Tatum.

A co dál, režisére?

Po dvou komerčních hitech následovaly ale tři propadáky – adaptace knihy Henryho Jamese Daisy Millerová,Konečná láska a Bijásek. Comeback si sliboval od komedie A všichni se smáli, do níž obsadil Dorothy Stratten, aspirující herečku a dívku Playboye. Film ale zastínila vražda Stratten, s níž si začal Bogdanovich románek. Herečku ze žárlivosti zabil její manžel.

Režisér si vzal na čtyři roky pauzu a během nich napsal o vraždě knihu Zabití jednorožce. Zároveň se dostal do finanční tísně a vyhlásil první ze dvou osobních bankrotů. V roce 1988 si vzal sestru Dorothy Stratten Louise, téměř o třicet let mladší než on. Rozvedli se v roce 2001, ale ještě v roce 2020 spolu realizovali dokument o komikovi Busteru Keatonovi Velký Buster (The Great Buster).

Na scénu se úspěšně vrátil v roce 1985 s teenagerským dramatem Maska o mladíkovi se znetvořenou tváří. Zpola zapomenutý, pro mnohé sentimentální snímek patří k Bogdanovichovým nejlepším filmům. Ve vrcholném období snímků o dospívajících, kterým kraloval John Hughes s filmy emotivně empatickými k adolescentnímu prožívání světa, natočil Bogdanovich klasické drama.

Devadesátá léta pak rozděloval mezi občasné a většinou nevýrazné celovečerní filmy, práci pro televizi, psaní a hraní (jako mladík studoval herectví). Svým posledním filmem Je prostě báječná (2014) se zkusil vrátit ke ztřeštěným komediím. Zahrál si například terapeuta v seriálu Rodina Sopránů.

Víc než kterýkoliv jiný režisér hollywoodské renesance pracoval Bogdanovich na tom, aby byl spojovaný s ikonickými jmény hollywoodských režisérů minulosti. V jejich společnosti se historicky viděl. Mezi osobní přátele počítal Orsona Wellese a kromě dokumentu o Busteru Keatonovi právě Wellesově nedokončenému poslednímu snímku Odvrácená strana větru věnoval v posledních letech čas a energii. Pomáhal jej dokončit, hrál v něm i klíčovou roli.

Dramatickému životu a filmům režiséra, který byl podle vzpomínek spolupracovníků stejně talentovaný jako arogantní, je věnovaná první řada podcastu o dějinách Hollywoodu The Plot Thickens (Zápletka houstne).