Jeho filmy formovaly to, jak rozumíme sami sobě. Zemřel režisér Jiří Menzel

„Nemám rád věci nepříjemné a zlé, před nimi zavírám oči,“ řekl režisér Jiří Menzel v pořadu na Plovárně v roce 2001. Shrnul tak jeden z důvodů, proč jeho filmy od Ostře sledovaných vlaků přes Slavnosti sněženek po komedie Na samotě u lesa a Vesničko má středisková patřily k tomu divácky nejpopulárnějšímu a v některých případech i nejlepšímu, co v československé kinematografii v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech vzniklo. Ale zároveň tu popsal i svůj pohled na svět, který ho mohl v některých fázích kariéry táhnout k opatrnému konformismu.

Jeden z hlavních představitelů československé nové vlny – i když se od ní záměrně distancoval – zavřel nyní před nepříjemnostmi světa oči definitivně. Jiří Menzel zemřel ve věku 82 let. V neděli to oznámila na Facebooku jeho žena Olga. Odešel tak režisér, který výrazně pomohl svými filmy natočenými za minulého režimu definovat ideál pohodového češství.

Zázrak na chvíli

„A Jirka Menzel, ten je také spolehlivý. Drží se stranou, přišel později, a když mu po premiéře Vlaků řeklo několik kritiků, že nepatří do nové vlny, udělal si z toho ctnost. Napsal kdesi, že nemá žádný osobní program ani v sobě nenachází poslání, že chce prostě pracovat a že je to všechno. […] Jirkův postoj [je] mnohem spolehlivějším zárodkem pro to, co nás čeká a nemine. Honza s Jirkou vydrží. Miloš také, alespoň si to myslím,“ poznamenal si v roce 1966 ve svém deníku režisér a generační souputník Jiřího Menzela Pavel Juráček.

Strávil s Menzelem za studií na pražské FAMU a po nich nejeden flám a v citovaném zápisu rozjímá nad možnými osudy hlavních tváří tzv. československého zázraku, jak mezinárodní média pokřtila tvorbu silné generace tuzemských filmařů 60. let. Juráček tuší, že zázrak nebude trvat věčně - a že se ukáže, kdo je schopný řemeslný talent s budoucností a kdo se jen díky náhodám vesmíru potkal svým metaforickým a alegorickým myšlením s dobou.

U Jiřího Menzela se Juráček trefil stejně přesně jako u Miloše Formana. Spolehlivost a pracovitost kombinovaná s talentem a nutnou dávkou pragmatismu, s níž se bylo později třeba přizpůsobit době a vyhýbat kontroverzi (nebo tomu zlému), provedla Jiřího Menzela šedesátými lety i normalizací. Ta nicméně pro doma i ve světě oceňovaného tvůrce začala dramaticky: zákazem jeho filmu Skřivánci na niti (1969).

Syn dámské krejčové a novináře měl v době sovětské invaze v srpnu 1968 pověst jednoho z největších talentů československé nové vlny. Na kontě měl prestižního Oscara za Ostře sledované vlaky (1966) a hlavní cenu z karlovarského festivalu za Rozmarné léto, kterou ovšem přebíral se zaťatými zuby, protože si myslel na některý z prestižnějších západních festivalů. Vedení čs. filmu nicméně jeho adaptaci Vladislava Vančury přesunulo do Varů, kde bylo třeba mít v revolučním roce 1968 v soutěži některou z mladých československých tváří.

Vpád vojsk spřátelených lidově demokratických států s cílem potlačit reformy pražského jara znamenal na Barrandově paradoxně chvilkovou průrvu výrazného uvolnění. V období nejasností, kam se bude situace ubírat, se podařilo schválit a následně vyrobit několik titulů, které by již o rok později byly nemyslitelné. Mezi nimi byli i Skřivánci na niti, tragikomedie ohlížející se za dobou stalinismu padesátých let prostřednictvím příběhů „nepotřebných“ občanů druhé kategorie, které režim odklidil na kladenské šrotiště.

Vznikl v nově založené, liberální tvůrčí skupině Kučera-Juráček s velmi malým poločasem rozpadu. Po dokončení však snímek, jenž se vysmíval totalitě, putoval pod dohledem nově nastoupivšího ředitele československého filmu, kovaného ideologa Jiřího Purše, do pomyslného trezoru jako součást „pravicového oportunismu“ a reformní úchylky v československé společnosti, k níž se Menzel přihlásil i svým podpisem manifestu Dva tisíce slov. Premiéru tak měl film až v roce 1990 a následně byl oceněn na festivalu v Berlíně.

Odpykat si vinu

Pro Menzela Skřivánci na niti znamenali čtyřletý zákaz práce u filmu; bez větších problémů je ale vyplnil prací na divadle, zatímco pobíral běžný barrandovský plat. Divadelní režie je ostatně jeho druhou kariérou. Říkal o sobě, že je především divadelní režisér, který se náhodou dostal k filmu (jeho první volbou byla ostatně DAMU nikoliv FAMU). Spolupracoval zejména s pražskými divadly, Činoherním klubem nebo Vinohradským divadlem - a před rokem 1989 působil i v zahraničí například ve Švýcarsku.

Zatímco jeho souputníci a spolužáci Jan Němec, Ivan Passer nebo Miloš Forman emigrovali a Věra Chytilová hrála hádavou hru s mocí, Jiří Menzel se v roce 1974 kál a uzavřel s komunistickým režimem kompromis, protože chtěl hlavně točit. Svoje „viny“ si odpykal sebekritiku v rozhovoru pro časopis Záběr a agitkou Kdo hledá zlaté dno – příběhem o budování přehrady a krásách kolektivní práce v socialismu. O čtyři roky později podepsal Antichartu.

Šedesátá léta do velké míry předurčila Menzelovu kariéru nejen proto, že před něj postavila překážku v podobě zákazu. Nepočítáme-li Smrt pana Baltazara, ranou adaptaci povídky v Perličkách na dně, byli Skřivánci druhou výhradní Menzelovou spoluprací se spisovatelem Bohumilem Hrabalem. Stejně jako u Ostře sledovaných vlaků se tady slavný literát podílel na scénáři, a posvětil tak Menzelův pohled na unikátní hrabalovskou poetiku plnou melancholie, existenciální tíže i metafyzického přesahu. Poetiku nesenou v nekonečných asociativních větách, v nichž se kromě tísnivé nostalgie neustále zpřítomňuje i reflexe samotného aktu vyprávění.

Menzel na Hrabala postupně získal víceméně monopol a následovaly Postřižiny (1980) a Slavnosti sněženek (1983). Po revoluci plánoval točit knihu Obsluhoval jsem anglického krále, ale projekt vyústil do sporu s producentem Jiřím Sirotkem, kterého v roce 1998 sešlehal proutkem ve velkém sále hotelu Thermal během karlovarského festivalu. Film pak natočil o osm let později.

Menzel k Hrabalově poetice přistupoval do velké míry v duchu citovaného životního kréda, že „nemá rád věci nepříjemné“, a uspořádával autora pro většinové publikum. „Já jsem věděl, co knížka potřebuje, aby byla přístupná i těm hlupákům, co chodí do kina,“ poznamenal k tomu. Z často tříštivé, nesourodé obrazové a jazykové koláže spřádal laskavý, hladivý humorný příběh s jemnou ironií, z nějž v paměti snadno ulpívá laskavost, poetika každodennosti (někdy až banality) a často i filmové hlášky – největší důkaz lidovosti.

Útěšná iluze

Jeho přístup se přitom posouval. V Ostře sledovaných vlacích převrátil tradiční pojetí stěžejního a politicky důležitého válečného filmu. Přistupoval sice k válce jemněji a humorněji než například Smrt si říká Engelchen z roku 1963, ale oba filmy spojuje osobní rovina, která do válečného žánru do té doby nepatřila. V případě Ostře sledovaných vlaků je to prožívání intimního vnitřního světa a sexuálních epizod výpravčího Miloše Hrmy (Václav Neckář), jež se v porovnání s válečným konfliktem mohou zdát nepodstatné, ale na které klade Menzel oproti Hrabalovi důraz.

Postava náhodného odbojáře trpícího předčasnou ejakulací shrnovala cosi z české národní povahy. „Vlaky prošly konečnou fází své transformace od avantgardního experimentu přes modernistický narativ, v němž jsou humor a tragédie v rovnováze, až k populární, velmi uhlazené a filmařsky téměř bezchybné zábavě,“ napsal k Menzelově práci s předlohou Josef Škvorecký v knize Nejdražší umění a jiné eseje o filmu.

Hlavně v osmdesátých letech pak režisér Hrabalovi sesekával hrany a učesával, co je na něm drastické, nepříjemné a kontroverzní - aby vytvořil hladce plynoucí a srozumitelný příběh s důrazem na komiku, laskavý humor a lehkou erotiku. Jeho adaptace, z nichž se staly divácké hity, tak podle některých kritiků předkládají bezčasou, srozumitelnou idylu československé každodennosti normalizace. „Menzelovy filmy poskytují člověku osmdesátých let útěšnou iluzi, že v chatařství, zahrádkářství, pití piva či v lásce k jídlu se skrývá jakási jiskra vyššího smyslu. Menzel poskytuje alibi nedůstojnému přijetí normalizačních podmínek existence,“ napsal před deseti lety Kamil Činátl v časopise Cinepur.

Adaptace literárních děl se staly jednou z Menzelových domén. Kromě Hrabala zfilmoval i Rozmarné léto Vladislava Vančury, kde se mu povedlo udržet kouzlo rozkošatělého jazyka a kde si také zahrál jednu z rolí kouzelníka Arnoštka. Na konci osmé dekády pak natočil Vančurův Konec starých časů. Adaptoval i Škvoreckého předlohu Zločin v dívčí škole, spisovatel napsal i námět pro snímek Zločin v šantánu.

Tou druhou doménou byly smířlivé komedie. Ve spolupráci se Zdeňkem Svěrákem a Ladislavem Smoljakem, s nimiž strávil dva roky na konci sedmdesátých let v Divadle Járy Cimrmana, vznikly tituly Na samotě u lesa a Vesničko má středisková. Druhý Menzelovi vynesl druhou oscarovou nominaci a závratnou návštěvnost v kinech. Menzelovy filmy jsou přitom srozumitelné a oblíbené mezinárodně; během let v zahraničí posbíraly množství cen. Mezi Slavnostmi sněženek a Vesničkou ale natočil pro německou produkci i zcela bizarní a nepovedenou parodii na gangsterku Čokoládoví čmuchalové.

Moc nafoukanej

Jeho porevoluční kariéra byla o poznání kostrbatější. Nepodařilo se mu navázat na úspěchy před rokem 1989. Po revoluci natočil šest snímků včetně televizní Audience Václava Havla, kterou inscenoval i na divadle. Stejně jako Žebráckou operu, jež je podle jeho slov jediným filmem, za který se stydí. Točil sporadicky - podobně jako jeho kolegové z nové vlny Věra Chytilová nebo Jan Němec se potýkal s přechodem ze státního socialismu na tržní ekonomiku. Kultivovaný režisér kultivovaných filmů méně pracoval a více moralizoval na témata násilí a krve ve filmech, hloupnoucího publika, skomírání humanismu a zhoubné nadvlády peněz.

V dobových rozhovorech z 90. let ale také v rozporu s tehdejším vyhroceným antikomunismem přiznával, jaké privilegium tvůrci za socialismu měli, když nemuseli řešit peníze a jednoduše tvořit. Podobně odvážně však nikdy nereflektoval vlastní kariéru nebo podpis Anticharty. Tvrdil, že režimu podle něj sloužila většina Čechů a za svůj podpis se nestydí, protože je to ostuda těch, kteří ho k němu dotlačili.

V roce 2017 si v rozhovoru pro Seznam postěžoval, že by točil rád, ale nikdo nepřichází s nabídkami. „Na to jsem moc nafoukanej,“ odpověděl na otázku, jestli by nemohl iniciovat nějaký projekt sám. Jeho posledním snímkem v pozici režiséra tak byli Donšajni, podle distributora „prostopášná komedie o vášni k životu, hudbě a ženám“. Stárnoucí režisér se jimi přihlásil k lukrativnímu trendu lifestylových komedií a lascivní snímek ukázal, jak autorovi chybí nejen bezpečné zázemí státního monopolu, ale i souznící scenárista.

Jeho poslední spoluprací se Zdeňkem Svěrákem byla absurdní komedie Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina (1993) opět tragikomicky téma malých lidí a systému. Donšajni byli sice za Českou republiku navržení na Oscara v naději, že slavné jméno přitáhne nějakou pozornost. Pro režiséra s oscarovou reputací to byla ale spíše medvědí služba. „První filmy mi šly strašně snadno, jakoby bez námahy. Ještě Skřivánky na niti jsem dělal tak lehce, jako člověk dýchá. Až pak jsem začal o filmech přemýšlet, a to je špatně. Začal jsem mít strach, jak to dopadne. Dostal jsem zákaz práce a později už jsem si říkal – nesmíš to pokazit, nesmíš to pokazit. Žádný další film už nevznikl tak spontánně. Některý se podaří a některý méně,“ ohlédl se za svou kariérou v rozhovoru pro Českou televizi před dvěma lety.

Úspěšnější byl Jiří Menzel po revoluci jako herec. Svými rolemi – poslední byla hlavní úloha ve snímku Tlumočník z roku 2018 – navázal na civilní herectví ze Hry o jablko, Rozmarného léta nebo filmu Třicet panen a Pythagoras. „Měl jsem úspěch s něčím, co neumím,“ poznamenal na adresu svého herectví v nedávném rozhovoru pro Český rozhlas režisér, kterého kdysi na DAMU nevzali pro nedostatek talentu. Film mu tak nabídl nečekaný azyl, z něhož vzešly filmy, které nejen bavily miliony diváků, ale zásadně formovaly československou populární kulturu a to, jak rozumíme sami sobě.