Evropské srovnání: Nouzový stav nezaručuje úspěšné zvládnutí pandemie

V debatě z minulého týdne, kdy se vládní a opoziční poslanci přeli o prodloužení nouzového stavu, padal častý argument, že bez nouzového stavu nemůže vláda účinně bojovat s šířící se nemocí covid-19. Se stejným argumentem nakonec drtivá většina hejtmanů vládu požádala o jeho prodloužení a kabinet jim - podle mnoha odborných hlasů ústavně na hraně - vyhověl.

Někteří právníci tak oponovali vládnímu přesvědčování, že bez nouzového stavu v současnosti řídit zemi nejde. Například podle experta na zdravotní právo Ondřeje Dostála (který je v tomhle ohledu poradcem Pirátů) vláda pro efektivní boj s epidemií nouzový stav nepotřebuje  a běžná legislativa jí nabízí dostatečné množství nástrojů. Podle Dostála si vláda nouzovým stavem jen ulehčuje práci, neboť může zavádět těžkotonážní opatření, aniž by musela svá rozhodnutí ospravedlňovat. V celé tuzemské debatě nezazněl jeden detail: jak si se svými nouzovými stavy právně poradily jiné země Evropské unie.

Porovnávat dvacet sedm různých právních řádů je složité. O srovnání se nicméně pokusila Benátská komise (což je poradní orgán Rady Evropy) nebo známý německý blog Verfassungsblog zabývající se ústavním právem. Z jejich analýz plyne, že prakticky všechny země, jejichž ústava to umožňuje, nouzový stav na jaře i nyní na podzim a v zimě vyhlásily.

Jsou tu ale výjimky jako Chorvatsko, Nizozemsko, Malta nebo Slovinsko. A jak ukázala praxe, o samotný formální nouzový stav nejde. Nevyhlásila jej ani Francie, ač to její ústava umožňuje, přitom země podle expertního srovnání zavedla nejpřísnější opatření na kontinentu - a to v rámci právně slabšího “stavu zdravotního ohrožení”.

Že je možné s epidemií bojovat, aniž vláda dostane do ruky sadu pravomocí nad běžný ústavní rámec, dokazuje zhruba třetina unijních zemí. Například Rakousko, Belgie, Dánsko nebo Irsko nic jako “nouzový stav” v ústavě neznají. Postupují v případě epidemie podle běžných zákonů, nejčastěji o veřejném zdraví. Důslednosti opatření to ale nebrání. Belgie zavedla stejné (a v některém ohledu i přísnější) restrikce jako Česko. A například polská vláda se na jaře na užívání běžných zákonů omezila sama. Vyhlásit stav nouze odmítala, protože by to znamenalo odklad prezidentských voleb, ve kterých (nakonec správně) doufala ve vítězství svého kandidáta Andrzeje Dudy. I opatření v Polsku přitom vypadala velmi podobně jako v tuzemsku.

Analytici Verfassungblogu také seřadili země podle striktnosti zavedených omezení. Přísně nebo velmi přísně podle nich postupovalo patnáct zemí (Česko spadá do kategorie “přísné”), zbylých dvanáct pak benevolentněji. I když to neplatí absolutně, funguje tu přímá úměra. Země, jejichž ústavy znají nouzový stav a aktivovaly ho, zpravidla patří mezi ty přísné. Ty, které jej zavést nemohou nebo se rozhodly k němu nepřistoupit, řadí právníci mezi benevolentnější.

Klíčová otázka zní: který přístup se osvědčuje víc? Pokud jako měřítko úspěchu bereme počet mrtvých, pak tabulka pěti “nejlepších” (taková čísla má Finsko) a “nejhorších” (bilance v Belgii) unijních zemí ukazuje následující:

Zeměnouzový stavpřísnostFinskovyhlášennízkáKyprnevyhlášenvysokáEstonskoneznáspíše nízkáDánskoneznáspíše nízkáŘeckovyhlášenvysoká………PortugalskovyhlášennízkáItálievyhlášenvelmi vysokáČeskovyhlášenvysokáSlovinskonevyhlášenvysokáBelgieneznávysoká

Severské země podle Verfassungsblogu zavedly pro své občany spíš mírnější opatření a kromě Finska neschválily svým vládám žádné zvláštní pravomoci nad běžný ústavní rámec, respektive vlády musí postupovat dle běžných zákonů. Na druhém konci tabulky, kde je i Česko, se pak ukazuje, že přísná opatření a vyhlášený nouzový stav nic negarantují.