Dnešní demokracie si vede výborně

V Česku bychom těžko hledali lepšího znalce Tomáše G. Masaryka a jeho doby než spisovatele a historika Jiřího Kovtuna. Při debatě s ním si člověk uvědomí to, co mladší generace nemohla zažít – takhle vypadá to nejlepší dědictví zakladatele Československa. Proto i pro něj platí věta, kterou publicista Václav Černý napsal ve svých pamětech o Masarykovi: „Žil i z obecného mravního a duchovního ovzduší, které kolem sebe do národního vzduchu vyzařoval a šířil: byl jsem plod časů Masarykových.“

Myslíte, že už máme okolnosti vzniku Československa dostatečně zmapované? Nebo jsou tu ještě bílá místa?

V archivech a v publikovaných sbírkách dokumentů je obrovský fond informací o vzniku republiky. V dostupné dokumentaci asi už není mnoho bílých míst, ale v historické literatuře zdaleka nejsou vyčerpány náměty, které tyto zdroje poskytují. Historici stále mají mnoho příležitostí hledat dosud přehlížené souvislosti, pracovat s opomíjenými dokumenty a nově interpretovat známé události.

Například?

Je mnoho knih o Masarykových a Benešových zahraničních revolučních aktivitách a o protirakouské činnosti českých politiků v habsburské monarchii, ale nebyla ještě napsána podrobná srovnávací studie zahraničního a domácího odboje za první světové války.

Čím to je?

Nevím. Možná tím, že historici žijící v Československu neměli velice dlouho přístup k zahraničním archivům a exiloví historici neměli přístup k domácím pramenům. Když se situace změnila a přístup k archivům se otevřel, bylo v historiografii 20. století třeba dohánět čtyřicet zameškaných let a historie první světové války asi ustoupila trochu do pozadí za následujícími událostmi.

Přijde mi zajímavá spolupráce Antonína Švehly a Masaryka – protichůdné povahy, ale přitom se nejvíce zasloužili o budování první republiky. V čem se doplňovali? Jaký byl mezi nimi vztah?

Je to podivuhodný fenomén. Sedlák z Hostivaře a pražský profesor se v rolích prezidenta a dlouholetého premiéra spojili a vykonali tak velkou práci. Máte pravdu, že to byly dvě kontrastní postavy: Masaryk moralista, Švehla shovívavý humanista, který počítal s lidskými slabostmi.

Jak se to projevovalo v praxi?

Masaryk neměl ctižádost své stoupence organizovat, měl za sebou, jak říkal, „neviditelnou stranu“, heterogenní a nepříliš svorné skupenství přívrženců „pokroku“. Švehla obratně řídil velkou Agrární stranu, která šla, dokud žil, rozumnou cestou mezi extrémy. Masaryk se s protivníky někdy nerad smiřoval a řekl o sobě Peroutkovi: Já jsem tvrdý člověk. Švehla provozoval s gustem spolupráci s politickými protinožci a Čapkovi řekl: Já jsem měl socialisty tak rád, že jsem to svým agrárníkům ani nemohl říci.

Když byli tak rozdílní, jak je možné, že k sobě našli cestu?

Našli k sobě cestu docela jednoduše jako prozíraví a praktičtí politikové. Shodli se v tom, že je třeba upevnit stát, postavený v letech 1918 až 1919 na křehkých základech. Je pravda, že byli tak rozdílní, že to občas mezi nimi jiskřilo.

První republika je často dávána za vzor dokonalosti. Staví se do kontrastu s dnešním stavem politiky. Dá se tam najít nějaká inspirace?

První republika není vzor dokonalosti povýšené nad kritiku. Měla také své, jak se dnes říká, „kauzy“. Byla aféra agrárníka Karla Práška, podezřelého ze zneužívání peněz Družstva hospodářských lihovarů pro politické účely. Byl vleklý spor Kramáře s Benešem o roli československých legií za občanské války v Rusku a kolem toho bylo mnoho jedovatých polemik v tisku. Ani Masaryk se polemikám nevyhýbal a někdy je sám zahajoval. Přel se s Dykem a Kramářem o českém šovinismu, se Stříbrným o důležitosti zahraničního odboje. Detailně zasahoval do případu generála Gajdy, obviněného z tajných styků se Sověty a z přípravy puče. Došlo také k amatérskému pokusu fašistické skupiny dobýt kasárna v Židenicích a snad i táhnout na Prahu. Ale důležité je nakonec toto: žádnou z těchto afér a konfrontací nebyl vážně ohrožen československý demokratický systém. To něco vypovídá o základní stabilitě tehdejšího politického zřízení.

Jak je možné, že tak zásadní kauzy neovlivnily demokratický systém?

Aféry a politické hádky demokratický systém první republiky oslabovaly, ale ne fatálně, nedokázaly ho zničit. Relativní odolnost československé demokracie až do doby Mnichova nespočívala v tom, že by byl český národ měl silněji vyvinutý demokratický smysl než jiné národy. Ve všech národech převážná většina při rozumné úvaze zjišťuje, že život podle demokratických pravidel je příjemnější než život v totalitě. Němci v Československu v době před Hitlerem měli stížnosti na konstituci první republiky, ale neprotestovali proti pravidelným volbám, tajnému hlasování, svobodě projevu a kulturní svobodě. Teprve když jejich rozumnou úvahu potlačil velkoněmecký šovinismus, začali se přiklánět k Henleinově straně, financované z Berlína. První republiku nezničila ochablost demokracie, nýbrž destruktivní síla nacionalismu.

Celý rozhovor čtěte v posledním vydání Respektu 44/2008.

K výročí založení ČSR čtěte také komentářErika TaberyhoHistorie psaná hrdiny.

Přečtěte si rovněž článekPetra Holubaz roku 2000 o Tomáši G. Masarykovi napsaný ke 150. výročí jeho narození.  - Žít ve znešenosti.