Náš lék by mohl fungovat na třetinu nádorů prsu

Jak donutit rakovinnou buňku, aby spáchala sebevraždu? V čem je organizace vědy v Austrálii lepší než v Česku? Molekulární biolog Jiří Neužil působí v Biotechnologickém ústavu AV ČR a od roku 2002 též – s kratšími přestávkami – na australské Griffith University. Nedávno publikoval důležitý objev týkající se mitochondrií a role, kterou tato drobná tělíska hrají v rakovinné buňce (podrobnosti najdete v novém Respektu). S Respektem hovořil také o širších souvislostech své práce.

Co se v posledních letech v boji s rakovinou nejvíce podařilo?
Pokrokem je časnější zahájení léčby - ne léčba sama, v té k velkému průlomu nedošlo. Zlepšila se spíše diagnostika a prevence. Ženy se častěji podrobují prohlídkám na mamografu, více se používají vakcíny proti určitým typům nádorů a podobně. Včasná diagnóza je samozřejmě důležitá. Vezměte si třeba velmi špatně odhalitelný nádor pohrudnice. Vyskytuje se často v Austrálii kvůli vdechování azbestu, který se tam hodně těžil a zpracovával. Azbest působí jako karcinogen v lidském těle třeba 40 let, než nádor začne růst a lze jej diagnostikovat. Pak už je obvykle pozdě. Přežívání pacientů po pozitivním nálezu je obvykle pouze jeden až dvanáct měsíců.

Existuje léčba?
V podstatě ne. Právě proto, že nemoc obvykle zůstává dlouho neodhalena. Pacientovi lze ulevit tím, že část nádoru se chirurgicky odstraní. Diagnostika a prevence se tedy obecně zlepšují, zároveň ale počet nádorových onemocnění ve vyspělých státech roste. A to nemluvím o zemích, jako je Indie a Čína, které procházejí industrializací, a léčba tam není na příliš vysoké úrovni. Čínu sužuje černý smog, katastrofálně zamořené ovzduší, a lidé tam hodně trpí nádory žaludku, tlustého střeva nebo plic. Překotná industrializace se v Číně musí projevit i v budoucnu, potrvá to třeba deset let, ale počet zhoubných onemocnění nepochybně poroste.

Po přečtení dědičné informace člověka začátkem století řada vědců slibovala, že do deseti až patnácti let budeme svědky rychlého pokroku v léčbě. Proč k němu nedošlo?
Nejspíš kvůli tomu, že rakovinná buňka je nesmírně chytrá, stále nás překvapuje. Na jejím chování se společně podílejí stovky nebo i tisíce genů. Chceme-li ji zničit, musíme v té síti vzájemných interakcí genů najít bod, který je zásadní. Když zaútočíme na bod na okraji sítě, buňka zásah nějak obejde.

Vaše práce ukazuje, že takový bod nabízejí drobná tělíska v buňce zvaná mitochondrie, která hrají roli jakýchsi buněčných elektráren.
Vyvíjíme látky, které mohou v rakovinné buňce spustit programovanou buněčnou smrt, takzvanou apoptózu. Vlastně buňku nutíme, aby spáchala sebevraždu. Apoptózu lze nastartovat řadou různých způsobů, třeba tím, že narušíme činnost určitých genů v buněčném jádře, kde je uložena většina dědičné informace. Geny jsou ale i v mitochondriích, zajišťují respiraci, buněčné dýchání. Když buňce zabráníme v respiraci, připravíme ji o část energie, takže se může spustit apoptóza a buňka zahyne.

Proti kterým nádorům to může fungovat?
Na myších modelech studujeme například nádor prsu, těžko léčitelný typ s vysokou hladinou onkogenu HER2. Trpí jím až 30% pacientek s rakovinou prsu. Zajímá nás také zmíněný nádor pohrudnice, nádor slinivky břišní, rovněž neléčitelný, okrajově nádor prostaty a další.

Je už některá z vašich látek součástí léku, který by dejme tomu procházel klinickými testy?
Jedna z našich látek, právě ta proti nádoru prsu s vysokým HER2, je patentovaná, máme na ni evropský patent. Připravují se u ní pre-klinické testy, které budou probíhat v České republice v rámci naší laboratoře. Výzkum začal v Austrálii, pak jsme jej přenesli do Česka.

Kdo je majitelem patentových práv?
Patří Biotechnologickému ústavu, dále soukromému investorovi, který vkládá peníze do testování léku, a pak částečně mně. Původně měla být držitelem této části práv australská Griffith University. Ale neměli zájem se v tom angažovat, protože to vidí jako velmi riskantní projekt, a tak práva na mě přepsali.

Investorem je velká farmaceutická firma?
Ne, malá česká firma, která má zájem rozvíjet projekty týkající se léčby rakoviny. Vlastně je to spíš jeden člověk, který chce podporovat vědu.

Ale pokročilejší fáze testování na lidských pacientech stojí hodně peněz, hovoří se o stovkách milionů eur. Budete potřebovat silného investora.
První dvě fáze klinických zkoušek zvládneme. V té první se zjišťuje pouze toxicita, zda lék neškodí, v druhé se už zkoumá účinnost. Ale u terminálních nádorových onemocnění se fáze I a II spojují. U pacientů, kteří už v podstatě nemají šanci, nemá smysl zvlášť testovat toxicitu. Pokud si lék povede dobře a dostaneme se do třetí fáze, budeme si muset rozmyslet, co dál. Nemyslím ale, že by pak byl problém najít silného investora, který vloží řádově 100–200 milionů eur.

Vývoji léku obvykle trvá roky. Kolik času odhadujete, že ještě budete potřebovat vy? Deset let?
Možná méně. Soukromý investor na rozdíl od státu víc hlídá, aby nebyly zbytečné prostoje. Chce svoje peníze dostat zpátky, třeba i s nějakým výdělkem.

Co z toho bude mít společnost?
Pokud dáme nechci říct lidstvu, ale dejme tomu obyvatelům České republiky protirakovinnou látku, a ta zachrání lidské životy, aniž by vydělala jedinou korunu, splní to svůj účel. Jedna z osmi žen bude mít během života rakovinu prsu. To jsou čísla z rozvinutých zemí, jde o desítky milionů pacientek. Z nich až třicet procent trpí rakovinou způsobenou onkogenem HER2, kterou my studujeme. Pokud bychom přišli s látkou, která těmto pacientkám pomůže, vůbec nebudu přemýšlet nad tím, jestli jsme vytvořili pracovní místa nebo zisk.

Vrátily by se Biotechnologickému ústavu peníze, které do toho vložil?
Biotechnologický ústav do toho nevložil v podstatě nic. Umožňuje mi pracovat. A já od něj nic víc nechci. Jsem zvyklý z Austrálie, že od univerzity nedostaneme ani dolar. Já mám svůj plat, ale na všechny lidi v laboratoři musím shánět peníze z grantů, studijních pobytů a podobně. Tak to chodí ve světě - tam, kde systém funguje dobře. Současná věda je velice kompetitivní.

Někde možná až moc. V Česku si vědci často stěžují, že peněz na základní výzkum je tak málo, že se grantová soutěž mění v loterii.
Pokud úspěšnost získávání grantů klesne k deseti procentům nebo ještě níž, je to skutečně smrtelné. Nějakých dvacet, dvacet pět procent je ovšem rozumných. Šance uspět existuje, ale člověk musí usilovně přemýšlet, co dělat, aby byl lepší než kolega, který také žádá o grant. Jsem přesvědčen, že kdyby nám dávali peníze, aniž bychom o ně museli soutěžit, řada lidí zpohodlní.

Mimochodem, náš soukromý investor už několik let podporuje nejen vývoj zmíněného léku, ale i obecně výzkum v naší laboratoři. Do Biotechnologického ústavu díky tomu jde dost peněz, protože pracuji právě tady. Kdybych byl v jiném ústavu, plynulo by to tam. Prostě tak to ve vědě chodí.

Co z australského způsobu řízení a organizace vědy byste přenesl do Česka?
Austrálie neměla 40 let komunismu. K tomu, kde je dnes, už spěje přirozeným způsobem nejméně 100 let. Tamní systém je založen na důvěře. Připadá mi, že v Česku je normální spíš nedůvěra. Když jsem si tu před šesti či sedmi lety založil laboratoř, řada lidí se divila: proč má jednu laboratoř tady a jednu v Austrálii? Přišlo jim to podezřelé. V Austrálii to nikoho nevzrušuje, vždyť je to přirozená spolupráce; někdy říkáme, že jsme laboratoř, která díky časovému posunu nikdy nespí.

Projevuje se ta důvěra v řízení australské vědy?
Když člověk v Austrálii dostane grant, může si s ním v rámci vědecké činnosti dělat, co chce. Nikdo mu nevyčte, že si naplánoval dva lidi a má jenom jednoho. Pokud jsou výsledky, nikoho to nezajímá. Když v grantové žádosti sestavuji rozpočet na tři roky dopředu, musím sice určit, co bude ve třetím roce, ale klidně to pak může dopadnou jinak. Místo plánovaného laboranta, kterého nakonec nepotřebuji, věnuji třeba víc peněz na nákup protilátek a nikoho to nebude vzrušovat. V Česku se to hrozně kontroluje a člověk se nesmí moc odchýlit.

Další rozdíl je, že v Austrálii se vůbec nepíší průběžné grantové zprávy. Pokud nesplním, co jsem si pro daný rok předsevzal, pouze vysvětlím proč: plánovaný přístroj přišel později, vědec, který měl nastoupit a zapojit se do výzkumu, si to rozmyslel a podobně. V Česku se kolegové z průběžných zpráv naopak hroutí. Mají třeba dva granty a týden stráví psaním těchto zpráv. A neustále musejí dokládat, za co utrácejí peníze. V Austrálii to zařídí finanční oddělení, vědec se stará o vědu. Nevím, proč je u nás tolik byrokracie. Máme to rádi? Je to zvyk? Byrokracie nejde odstranit, nebo to nikoho ani nenapadlo? Netuším, ale nic moc se s tím neděje.

Je příkladem byrokracie i „kafemlejnek“, systém hodnocení vědy založený na mechanickém počítání bodů za dosažené výsledky, podle něhož se u nás mezi vědce částečně rozdělují peníze?
Kafemlejnek je příšerná věc. Byl jsem bohužel u jeho počátku; v roce 1989 jsem dodělal doktorát v Mikrobiologickém ústavu a během revoluce se zapojil do tamního Občanského fóra. Chtěli jsme zavést nějaké hodnocení, abychom oddělili ty, co nic nedělají, od lidí, kteří mají výsledky. Pak jsem odjel do zahraničí, vrátil se za deset let a zjistil jsem, že kafemlejnek tady pořád je a nabyl mnohem dokonalejší podoby – v negativním smyslu.

Jak se hodnotí věda v Austrálii?
I v Austrálii je důležité, jaké má vědec publikace, citovanost a podobně. Ale nic jako kafemlejnek tam neexistuje. Záleží přece na tom, v jakém oboru vědec, kterého chceme hodnotit, působí. Něco jiného je výzkum rakoviny a třeba folkloristický výzkum, který může mít obrovskou roli, ale jen pro jednu konkrétní zemi. Publikace v Časopise Moravského zemského muzea v Brně může být zásadní, ale z hlediska mezinárodní citovanosti nemá velký význam, takže v kafemlejnku moc neobstojí.

Vládní Rada pro výzkum, vývoj a inovace se snaží kafemlejnek zdokonalit tak, aby tohle zohledňoval.
Je to marné úsilí. Dám vám příklad: my publikujeme v časopise Cancer Research, který má impakt faktor 9,5 (jde o číslo charakterizující význam daného časopisu, míru, v jaké jsou články z něj citovány). Na stejném patře jako naše laboratoř je oddělení reprodukční biologie, kde dělají velice zajímavou vědu, ale nejkvalitnější časopis pro jejich obor má impakt faktor 3,5. Musejí odvádět špičkový výzkum, mít dobré výsledky; dostat se do takového časopisu je srovnatelně obtížné s naším. Ale ten náš má třikrát větší impakt faktor prostě proto, že rakovina zajímá víc lidí než reprodukce. S tím se kafemlejnek nikdy nemůže vyrovnat.

Česko–australský tým profesora Neužila nedávno objevil, že rakovinná buňka krade DNA. Něco takového se přitom u savců nepokládalo za možné. O tom, co tento objev znamená a jak jej lze využít k léčbě, čtěte v novém Respektu 15/2015, který vychází v úterý 7. dubna (digitálně je nové číslo dostupné již v neděli po poledni pro čtečky Amazon Kindle nebo iPad/iPhone a v audioverzi).