Atomové mlčení

Malý kvíz pro čtenáře; kdy zazněla následující slova?

Generální ředitel MAAE (Mezinárodní agentury pro atomovou energii) soudí, že pozornost věnovaná haváriím v jaderných elektrárnách … je přirozená. Důležité však je, aby sdělovací prostředky nezveličovaly nebezpečí související s těmito haváriemi, aby nešířily všelijaké pověsti a zprávy, které by mohly lidi neopodstatněně zneklidňovat.

Čtenáři, kteří uhodli, že tento vzkaz médiím nezazněl v souvislosti s nedávnou havárii v jaderné elektrárně Fukušima, ale už v květnu 1986 po černobylské katastrofě, mají pravdu. Výrok tehdejšího ředitele MAAE Hanse Blixe lze najít v dobovém československém tisku. A zdá se, jako by se jím řídila česká média i dnes. O situaci v japonské elektrárně referují stručně, sporadicky a neúplně, bez snahy o podrobnější analýzu situace, o přiblížení toho, co se v elektrárně a jejím okolí odehrává. Jako by ani ona nechtěla veřejnost „neopodstatněně zneklidňovat“.

Například v pondělí informovala Česká televize v hlavní zpravodajské relaci o vypouštění radioaktivní vody do oceánu pouze v několikavteřinovém klipu podbarveném hudbou, v němž navíc uvedla, že jde o necelých 12 tun mírně radioaktivní vody – ve skutečnosti se však jedná téměř o 12 tisíc tun. O tom, že dírou v detenční nádrži tou dobou zároveň unikalo zhruba sedm tun vysoce radioaktivní vody za hodinu, a to již po řadu dnů, nezaznělo ani slovo. Podobným, jen ještě o něco kratším klipem vyřídila ČT celou věc i v následujícím dni. České deníky na tom většinou nebyly o mnoho lépe.

Řekněme to raději ještě jednou: až do středy, kdy se podařilo samovolný únik zastavit, vytékalo do oceánu každou hodinu sedm tun vody, která protekla aktivní zónou reaktoru a dostala se do kontaktu s obnaženým jaderným palivem. Pouhá hodinu pobytu v blízkosti této vody vyvolá nemoc z ozáření. Vědci zatím nedokážou odhadnou důsledky, které bude mít únik pro život v oceánu a pro rybolov, věc komplikují mořské proudy a obrovská rozloha Pacifiku. Ve vodě, jež protekla reaktorem, je však mimo jiné radioaktivní cesium, které má poločas rozpadu 30 let a hromadí se v potravních řetězcích, takže si lze vsadit na to, že důsledky nebudou triviální (viz např. tento článek v New York Times).

Stejný isotop cesia se vyskytuje i na pevnině - desítky kilometrů od elektrárny a v koncentracích, které výrazně přesahují ty, jež sloužily sovětským úřadům v roce 1986 jako hraniční hodnota pro trvalou evakuaci z okolí Černobylu. Nezasluhuje si tohle všechno podrobnější analýzy na stránkách českých novin, v televizních a rozhlasových pořadech? Většina novinářů ten pocit zřejmě nemá. Informace lze přitom získat v zahraničních médiích či na spolehlivých webech a nejasnosti prodiskutovat s českými fyziky, kteří sice nejsou současnou situací nadšeni a bezesporu by mohli pro šíření informací udělat víc, nicméně konzultaci přece jen bez problémů poskytnou. Je to však jistě složitější než celou tuto složitou a nejednoznačnou věc odbýt telefonem s Danou Drábovou, která má vždy po ruce nějaká ta jednoduchá konejšivá slova.

Je-li příčinou toho všeho pocit, že by podrobné referování o Fukušimě uškodilo jaderné energetice, je to za prvé neprofesionální a za druhé mylné. Mnozí lidé jsou nesmírně složitou a vyspělou technologií v atomových elektrárnách fascinováni a jsou přirozeně zvědaví, co se děje. To, že mají jen sporadické a z kontextu vytržené informace o situaci, neprospívá ničemu.

Pamětníkům se tak mohou vybavit vzpomínky na dobu před 25 lety, kdy jediným spolehlivým zdrojem informací o Černobylu bylo vysílání BBC, Hlasu Ameriky nebo Svobodné Evropy. Rudé právo tehdy, v prvních dnech po výbuchu reaktoru, přineslo jen několikařádkovou zprávu, v níž – pokud si autor dnešní Zkumavky dobře pamatuje – nenazvalo událost havárií (natož pak katastrofou), hovořilo pouze o „provozní nehodě“. Slovo havárie se smělo používat až o něco později, kdy se už pravidelně objevovalo v sovětském tisku.

Kdo by si chtěl úryvky z tehdejších československých komunistických novin prohlédnout podrobněji, najde je zde. S jistou nadsázkou lze říci, že podobnou dikci i hloubku vhledu mnohdy nabízejí česká média i dnes. Čím to?