Za důstojnější vazbu

Budova hradecké věznice nenechává nikoho na pochybách, o jaký druh zařízení jde – zašedlá omítka, úzká okna plná mříží a jediné dveře, z nichž tu a tam vykoukne ostraha. Člověk odevzdá mobil, projde bezpečnostním rámem, a v tom za ním zaklapne vstupní mříž. Z toho nepatrného lupnutí mi běhá mráz po zádech ještě teď. A to přesto, že uvnitř je věznice o poznání vřelejší než zvenčí – chodby se překvapivě leskly čistotou a barevnými nátěry, cely pro vrahy zdobily vedle plakátů s obnaženými krasavicemi i bělostné záclonky, plazmové televize a improvizované posilovny a vězni si pochvalovali, že můžou hrát fotbal nebo chodit na kroužek angličtiny.

Když jsme ale o patro výše vstoupili do cel pro vězně ve vazbě, tedy potenciálně nevinné lidi, mrazení se mi v zádech usídlilo na pěkně dlouho. Na výměře osm a půl metru čtverečních se těsnala patrová postel pro dva, maličký stolek, dvě židle a velký lavor, v němž se po většinu týdne dvojice myjí. Asi metr od čela postele jim trůní špinavý záchod, zakrytý plastovou plachtou nebo železnou stěnou. Jediným plusem jsou snad zámky na malých skříňkách, kde si vězni mohou zamknout svoje osobní věci. Nikde ani známky po čemkoliv osobním – ředitel věznice Ivan Khom to vysvětloval tím, že vazbu berou všichni jako cosi přechodného a zdobit si pokojíku nechtějí. Jenomže toto „přechodné“ období zpravidla trvá okolo pěti měsíců. O nedůstojných podmínkách, jako je mytí dvakrát týdně, nemožnost opustit celu na více než hodinu denně (je-li člověk podezírán z rizika ovlivňovat svědky) a kontakt s rodinou osekaný na jednou za dva týdny jsem ostatně psala už v článku Mučení po česku.

Málo využívané alternativy

Co se ale do textu nevešlo, jsou alternativy k vazbě, které se tu např. podle Českého helsinského výboru využívají mnohem méně, než by měly. Nejprve malá rekapitulace: v Česku je ročně trestně stíháno asi sto tisíc lidí. Naprostá většina z nich je vyšetřována na svobodě. Pokud ale existuje vysoké riziko, že by chtěl dotyčný uprchnout, ovlivňovat svědky nebo provést další trestný čin, nabízí se soudu následující varianty, jak daného člověka „zajistit“: vazba, nařízená spolupráce s Probační a mediační službou (viz níže), kauce, písemný slib stíhaného anebo že se za něj někdo zaručí. Jenomže v drtivé většině případů volí soud právě vazbu. Podle ministerstva spravedlnosti se tak děje proto, že je vazba nejjistější - jen tak z ní nikdo neuteče - a toto riziko nelze v případech lidí, kteří ve vazbě končí, podstupovat. Jak často se ale soudce utne, a uvalí vazbu na nevinného člověka, ministerstvo neví a jak ptvrdí mluvčí vězeňské služby Robert Káčer, ani taková data nepotřebují. Zajímavé – neprozradila by právě taková data, zda tedy vazba je, či není nadužívána, jak svorně tvrdí zdejší média i neziskové organizace?

Opřít se každopádně lze o názor muže, který se vězeňstvím přes deset let intenzivně zabývá, mj. v právní poradně či funkci místopředsedy Českého helsinského výboru: právníka Františka Valeše. A dle jeho zkušeností se u nás po vazbě sahá až příliš často. „Zcela nedostatečně se v Česku využívá jako alternativa zejména Probační a mediační služba,“ říká Valeš. Jak taková instituce funguje? Obviněný musí za sociálním pracovníkem z Probační a mediační služby pravidelně docházet (a tím potvrdit, že neuprchl), prochází s ním terapií, sociální pracovníci mu snaží pomoci řešit problémy, které ho do trestního řízení přivedly. A když člověk na terapii přestane samovolně chodit, pošle ho soud do vazby. Stát to tak vyjde levněji (náklady na jednoho vězně ve vazbě jsou tisíc korun za den) a více se s obviněnými pracuje – ve vazbě se k psychologovi či sociálnímu pracovníkovi dostanou jen zřídka. Jenomže zatímco ve vazbě vloni bylo dva a půl tisíce lidí, Probační a mediační službu soud nařídil jako její alternativu jen čtyřem stovkám obviněných.

 Jako u doktora

Podle vězeňské služby i ministerstva je hlavním důvodem nedůstojných podmínek ve vazbě malý rozpočet na vězeňství (okolo sedmi miliard korun). Jenomže ušetřit by se dalo právě intenzivnějším používáním alternativ k vazbě a nebo zavedením nadstandardů, podobných jako ve zdravotnictví – právě s takovým nápadem přišel v Otázkách Václava Moravce Jiří Dienstbier. Kdo by chtěl, mohl by si jednoduše připlatit za sprchu, vycházku nebo návštěvu  navíc – z jeho poplatku by se zaplatil kromě energií hlavně čas, který by s ním dozorce musel strávit navíc. Jiří Pospíšil na to v uvedeném pořadu reagoval slovy „Můžeme se bavit o všech variantách.“ Tak jen v zájmu zdejších vazebních vězňů doufejme, že se na ministerstvu „budou bavit“ co nejdříve.